Vlastně jsem na to už docela zvyklá. V plánování jsem byla vždycky dobrá. Kolik já už v životě vytvořila rozvrhů, tabulek, propracovaných plánů, jak to zvládnout (kdy to může být cokoli od přípravy k maturitě přes zdravý životní styl až po slavnostní víkendový oběd). Realizace ovšem pokulhává.
V uplynulém týdnu jsme tedy připravený rozvrh moc nedodržovali. Jednak jsem musela v pondělí a pak v pátek k doktorovi. Mezitím jsem různě panikařila z toho, že kluci kašlou a já ztratila hlas a že tedy určitě máme koronavirus. (Pracovníci hygienické stanice se mnou ovšem nesouhlasili.) Dodržování rozvrhu šlo stranou.
Jeden den se taky nesl ve znamení šití roušek. Ušila jsem celé dvě a na nějaké učení či jiný program pro děti už nezbyl čas. Do akce Česko šije roušky se tedy také nezapojím - nechápu, jak to ty ženy (pánové prominou, ale zatím jsem žádného šiče nezaznamenala) stíhají, mají můj hluboký obdiv.
A to nemluvím o své naivní představě, kolik věcí navíc máme šanci stihnout. Všechny ty terapeutické aktivity, co mám připravené pro J., ale nikdy se k nim nedostaneme, protože musí chodit do školy... no, tak na ty taky řada nedošla.
Na zem mě vrátila L., prý je to normální, že nic nestíhám, když mám malé mimino. No jo, něco na tom bude, ono to krmení, přebalování a poponášení sem a tam prostě zabírá čas.
Tohle všechno nepíšu, že si chci stěžovat. Naopak. Chci se dostat k tomu, že člověk se musí připravit i na to, že mu něco nepůjde. A že i tak se to dá přežít. Konec konců, alespoň pár příkladů z matiky jsme spočítali, navíc kluci stavěli z lega, šili (!), dělali Včelku. To není úplně špatná bilance. A od zítřka to prostě zkusíme znovu a lépe.
neděle 22. března 2020
neděle 15. března 2020
Jako válečný stav... ?
Život je někdy plný náhod a má smysl pro ironii. Anebo je to spíš schopnost lidské mysli? Vyhledává souvislosti a dává jim význam, abychom se nezbláznili z vědomí, že vše kolem nás je jen chaos.
Asi tak před dvěma týdny jsem dočetla Hrozny hněvu. Následně jsem s mužem řešila, že si vůbec neumím představit, jak bychom takovou krizovou situaci zvládli. A že si nejsem jistá, jestli bych obstála tak dobře, jako máma Joadová.
Uběhlo pár dní a mám možnost to zjistit. Ne, nechci naši situaci srovnávat s příběhem lidí, kteří přišli o domov a museli se vydat na cestu za prací přes celý kontinent. Jak ale dnes poznamenal D. (poté co mi vyjmenoval všechna fakta a statistiky, které o koronaviru existují - prý ho jejich znalost uklidňuje), pro naši generaci je současná situace tak nová a nepředstavitelná, že míra stresu se srovnává s válečným stavem. (Mám za to, že jde o trochu přehnané tvrzení, myslím, že kdyby nám na hlavu padaly bomby, tak bych byla vyděšená o dost víc.)
Pro mě byl právě uplynulý týden spíše ve znamení očekávání. Nebojím se (zatím?), spíš čekám, co bude. V úterý zavřeli školy (ovšem J. byl stejně doma, protože jsme měli jarní prázdniny), ve středu u muže v práci doporučili všem pracovat z domu, no a ve čtvrtek nám ve školce oznámili, že to taky balí, až do odvolání.
Od zítřka nám tedy naplno vypukne nový režim. Držím se doporučení rozumnějších, vytvořila jsem denní rozvrh a jsem odhodlána ho dodržovat. Jestli je před námi několik týdnů až měsíců v tomhle podivném režimu, nesmím dopustit, aby ho děcka proležela u televize a já probloumala.
Uvědomuju si, že jsme v nesmírně privilegované pozici. Muž má práci, která se dá v pohodě vykonávat z domu, já jsem na mateřské, navíc máme zahradu, takže nemusíme sedět zavření mezi čtyřmi stěnami. Nějak to tedy určitě zvládneme, teď jde jen o to jak.
Asi tak před dvěma týdny jsem dočetla Hrozny hněvu. Následně jsem s mužem řešila, že si vůbec neumím představit, jak bychom takovou krizovou situaci zvládli. A že si nejsem jistá, jestli bych obstála tak dobře, jako máma Joadová.
Uběhlo pár dní a mám možnost to zjistit. Ne, nechci naši situaci srovnávat s příběhem lidí, kteří přišli o domov a museli se vydat na cestu za prací přes celý kontinent. Jak ale dnes poznamenal D. (poté co mi vyjmenoval všechna fakta a statistiky, které o koronaviru existují - prý ho jejich znalost uklidňuje), pro naši generaci je současná situace tak nová a nepředstavitelná, že míra stresu se srovnává s válečným stavem. (Mám za to, že jde o trochu přehnané tvrzení, myslím, že kdyby nám na hlavu padaly bomby, tak bych byla vyděšená o dost víc.)
Pro mě byl právě uplynulý týden spíše ve znamení očekávání. Nebojím se (zatím?), spíš čekám, co bude. V úterý zavřeli školy (ovšem J. byl stejně doma, protože jsme měli jarní prázdniny), ve středu u muže v práci doporučili všem pracovat z domu, no a ve čtvrtek nám ve školce oznámili, že to taky balí, až do odvolání.
Od zítřka nám tedy naplno vypukne nový režim. Držím se doporučení rozumnějších, vytvořila jsem denní rozvrh a jsem odhodlána ho dodržovat. Jestli je před námi několik týdnů až měsíců v tomhle podivném režimu, nesmím dopustit, aby ho děcka proležela u televize a já probloumala.
Uvědomuju si, že jsme v nesmírně privilegované pozici. Muž má práci, která se dá v pohodě vykonávat z domu, já jsem na mateřské, navíc máme zahradu, takže nemusíme sedět zavření mezi čtyřmi stěnami. Nějak to tedy určitě zvládneme, teď jde jen o to jak.
čtvrtek 15. srpna 2019
Nazdar, Karle
Ani nevím, jak to vzniklo, ale u nás doma se všem sršňům říká Karel. (Teda ne doma, myslím tím u nás na zahradě, do domu se nám naštěstí zatím nenastěhovali.) Možná je za tím náš podivný smysl pro humor, možná také trochu doufáme, že když bude mít jméno, nebude už vypadat tak strašidelně.
Ano, ano, já vím, že sršni jsou vlastně milá neútočná zvířátka. Ale když vám Karel lítá kolem hlavy, aby si vás "očmuchal", pořád to není nic příjemného.
Loni jsme se s Karlem občas potkávali kolem kompostu nebo pod hrušní, když padaly hrušky. Pomalu a jistě jsem se učila nepanikařit. Prostě jsem se otočila a opatrně poodešla. Když náhodou lítal kolem mě, zavřela jsem oči, snažila se dýchat zhluboka a čekala, až ho přestanu zajímat.
Letos si Karel našel v našem plotě jeden prima sloupek, ze kterého si chodí (lítá) ukusovat dřevo na stavbu hnízda. Trochu nepříjemné je, že ten sloupek stojí v místě, kam chodím věšet prádlo. A to dřevo je asi fakt kvalitní, protože ho tam potkám opravdu pokaždé.
Tak si tak dneska zase věším a přitom přemýšlím, že je to asi všechno pravda, že sršni jsou v pohodě, vždyť si mě vůbec nevšímá, hledí si své práce, já taky své a tak to má být. Koukám na kočku, které je taky sršeň úplně volný, tak proč bych se vlastně měla bát já. A říkám si, jaký jsem ušla kus cesty (mentální) a jak se tady postupně smiřujeme s přírodou, a to i s tou méně příjemnou částí, která k tomu prostě taky patří. Jak jsem se vším v pohodě, skoro zenový mistr by ze mě mohl být...
A pak přiletěl Karel č. 2 a to už na mě bylo moc, tak jsem radši utekla.
Ano, ano, já vím, že sršni jsou vlastně milá neútočná zvířátka. Ale když vám Karel lítá kolem hlavy, aby si vás "očmuchal", pořád to není nic příjemného.
Loni jsme se s Karlem občas potkávali kolem kompostu nebo pod hrušní, když padaly hrušky. Pomalu a jistě jsem se učila nepanikařit. Prostě jsem se otočila a opatrně poodešla. Když náhodou lítal kolem mě, zavřela jsem oči, snažila se dýchat zhluboka a čekala, až ho přestanu zajímat.
Letos si Karel našel v našem plotě jeden prima sloupek, ze kterého si chodí (lítá) ukusovat dřevo na stavbu hnízda. Trochu nepříjemné je, že ten sloupek stojí v místě, kam chodím věšet prádlo. A to dřevo je asi fakt kvalitní, protože ho tam potkám opravdu pokaždé.
Tak si tak dneska zase věším a přitom přemýšlím, že je to asi všechno pravda, že sršni jsou v pohodě, vždyť si mě vůbec nevšímá, hledí si své práce, já taky své a tak to má být. Koukám na kočku, které je taky sršeň úplně volný, tak proč bych se vlastně měla bát já. A říkám si, jaký jsem ušla kus cesty (mentální) a jak se tady postupně smiřujeme s přírodou, a to i s tou méně příjemnou částí, která k tomu prostě taky patří. Jak jsem se vším v pohodě, skoro zenový mistr by ze mě mohl být...
A pak přiletěl Karel č. 2 a to už na mě bylo moc, tak jsem radši utekla.
středa 7. srpna 2019
Úklid a tak
Shrnutí toho, co se u nás momentálně děje.
(Jaký je významový rozdíl mezi slovy momentálně a aktuálně, víte někdo?)
Kluci jsou od víkendu u babičky, na 14 dní. A já jsem si předsevzela využít toho času a udělat v domě velkou debordelizaci. No nevím. V pondělí jsem úspěšně zvládla ložnici. Ale teď už se druhý den pytlíkuju s dětským pokojem a nevidím to moc nadějně.
Roste mi břicho, bolí záda, furt běhám na záchod a funím. Prostě běžné příznaky třetího trimestru. Asi jsem si to uklízení malovala moc optimisticky.
Se včelami je stále legrace. Minulý týden jedna bodla muže do čela. Následně mu otekly obě oči, že byl skoro slepý. A kromě toho vypadal dost děsivě. Ale naštěstí to za pár dní splasklo. Asi si budeme muset na podobné legrácky zvyknout, za chvíli nám to ani nepřijde.
Horší je, že v jednom úlu není matka. Tak teď furt řešíme, co s tím (tedy řeší to P. a já přikyvuju). Asi budeme kupovat novou.
No a do toho ještě vybíráme dodavatele oken. Až ho vybereme, budeme hledat zedníky, topenáře a tak. A obíhat úřady a shánět peníze. Pevně věřím, že všechno dobře dopadne a rekonstrukce bude. (Ve skutečnosti tomu nevěřím a několikrát týdně panikařím, ale pojďme vyzkoušet sílu sugesce a pozitivního myšlení.)
(Jaký je významový rozdíl mezi slovy momentálně a aktuálně, víte někdo?)
Kluci jsou od víkendu u babičky, na 14 dní. A já jsem si předsevzela využít toho času a udělat v domě velkou debordelizaci. No nevím. V pondělí jsem úspěšně zvládla ložnici. Ale teď už se druhý den pytlíkuju s dětským pokojem a nevidím to moc nadějně.
Roste mi břicho, bolí záda, furt běhám na záchod a funím. Prostě běžné příznaky třetího trimestru. Asi jsem si to uklízení malovala moc optimisticky.
Se včelami je stále legrace. Minulý týden jedna bodla muže do čela. Následně mu otekly obě oči, že byl skoro slepý. A kromě toho vypadal dost děsivě. Ale naštěstí to za pár dní splasklo. Asi si budeme muset na podobné legrácky zvyknout, za chvíli nám to ani nepřijde.
Horší je, že v jednom úlu není matka. Tak teď furt řešíme, co s tím (tedy řeší to P. a já přikyvuju). Asi budeme kupovat novou.
No a do toho ještě vybíráme dodavatele oken. Až ho vybereme, budeme hledat zedníky, topenáře a tak. A obíhat úřady a shánět peníze. Pevně věřím, že všechno dobře dopadne a rekonstrukce bude. (Ve skutečnosti tomu nevěřím a několikrát týdně panikařím, ale pojďme vyzkoušet sílu sugesce a pozitivního myšlení.)
středa 24. července 2019
Přírůstek do rodiny
Měla bych se zamyslet nad svou blog-morálkou. Už je to skoro měsíc a já o tom zatím nic nenapsala.
Ne, nejedná se o mimino, to si zatím v klidu hoví v břiše a doufám, že tam vydrží hezky až do října. Máme tu ale jinou radost. Spoustu radostí. Včely.
Ano, po dvou letech odebírání časopisu Moderní včelař do toho muž letos konečně praštil a přešel od teorie k praxi. Jednoho pátečního večera koncem června odjel směrem na Třebíč a vrátil se se čtyřmi oddělky v kufru auta.
Jel tam dost pozdě a já říkala, že nevím, jestli na něj budu čekat nebo půjdu spát. Ale samozřejmě jsem čekala. Jinak to nešlo. Pak jsme v deset večer přenášeli bedýnky se včelkama (kterým se odborně říká rojáčky) na místo. Teda přenášel muž, já svítila.
Celá ta situace mi strašně připomíná jaké to bylo, když se nám narodilo první dítě. Zase sedíme u internetu a zkoumáme, co a jak. Vedeme dlouhé rozhovory o tom, jak se novému členu rodiny daří, strachujeme se, že se třeba úplně nedaří. Zapisujeme údaje do tabulek. Debatujeme o tom, co je potřeba udělat, čím nejlépe krmit, jak postupovat v případě problémů.
Známá průpovídka strýce Pepina byla: "Nudíte se, kupte si medvídka mývala." Já bych řekla: "Kupte si včely." Je to vážně dobrodružství (a třeba bude i med).
Ne, nejedná se o mimino, to si zatím v klidu hoví v břiše a doufám, že tam vydrží hezky až do října. Máme tu ale jinou radost. Spoustu radostí. Včely.
Ano, po dvou letech odebírání časopisu Moderní včelař do toho muž letos konečně praštil a přešel od teorie k praxi. Jednoho pátečního večera koncem června odjel směrem na Třebíč a vrátil se se čtyřmi oddělky v kufru auta.
Jel tam dost pozdě a já říkala, že nevím, jestli na něj budu čekat nebo půjdu spát. Ale samozřejmě jsem čekala. Jinak to nešlo. Pak jsme v deset večer přenášeli bedýnky se včelkama (kterým se odborně říká rojáčky) na místo. Teda přenášel muž, já svítila.
Celá ta situace mi strašně připomíná jaké to bylo, když se nám narodilo první dítě. Zase sedíme u internetu a zkoumáme, co a jak. Vedeme dlouhé rozhovory o tom, jak se novému členu rodiny daří, strachujeme se, že se třeba úplně nedaří. Zapisujeme údaje do tabulek. Debatujeme o tom, co je potřeba udělat, čím nejlépe krmit, jak postupovat v případě problémů.
Známá průpovídka strýce Pepina byla: "Nudíte se, kupte si medvídka mývala." Já bych řekla: "Kupte si včely." Je to vážně dobrodružství (a třeba bude i med).
pátek 28. června 2019
Bez ztráty kytičky (skoro)
Dneska byl velký den. Jára dostal své první vysvědčení a ukončil tím první rok své školní docházky. No a jelikož je nejstarší, znamenalo to i náš první školní rok v roli rodičů.
Znáte to, když vás nikdo nepochválí, musíte to udělat sami. A tak se chválím.
Za celý školní rok přišel Jára jen jednou pozdě. Byla to vtipná historka, zjednodušeně: máma jede k doktorovi, děti má do školy/školky dopravit táta; babička odjíždí na keramiku a zodpovědně zamkne dům; táta nemá klíče od domu.
Ani jednou jsme ráno nezapomněli nabalit svačinu - i když jednou jsem se pro ni musela vracet z půli cesty, ale to naštěstí v našem případě znamená asi tak 200 m.
Jen jednou jsme zapomněli udělat domácí úkol. Poučení, i když úkol není na druhý den, je lepší ho udělat hned, o dva dny později už si na něj nikdo nevzpomene.
Množné číslo je zde namístě, neboť co se týče přípravy do školy, musí jít líné rodičovství stranou. Úkoly a chystání věcí prostě hlídám já. I když v některých věcech je kluk zase samostatný až moc. Například kdyby to šlo, chodil by do školy úplně sám. Jenže bydlíme u silnice I. třídy, kterou je potřeba přejít a kterou brázdí jeden kamion za druhým. Takže jsme postupně došli ke kompromisu a Jára se ode mě nechá dovést na dohled k semaforu. Dál už ale nesmím ani krok.
Určitě jsou věci, které můžeme ještě zlepšit, ale budu neskromná a za výkon v tomto školním roce si dám jedničku. (Ale jinak jsou samozřejmě známky hloupost a jsem všemi deseti pro slovní hodnocení.)
Znáte to, když vás nikdo nepochválí, musíte to udělat sami. A tak se chválím.
Za celý školní rok přišel Jára jen jednou pozdě. Byla to vtipná historka, zjednodušeně: máma jede k doktorovi, děti má do školy/školky dopravit táta; babička odjíždí na keramiku a zodpovědně zamkne dům; táta nemá klíče od domu.
Ani jednou jsme ráno nezapomněli nabalit svačinu - i když jednou jsem se pro ni musela vracet z půli cesty, ale to naštěstí v našem případě znamená asi tak 200 m.
Jen jednou jsme zapomněli udělat domácí úkol. Poučení, i když úkol není na druhý den, je lepší ho udělat hned, o dva dny později už si na něj nikdo nevzpomene.
Množné číslo je zde namístě, neboť co se týče přípravy do školy, musí jít líné rodičovství stranou. Úkoly a chystání věcí prostě hlídám já. I když v některých věcech je kluk zase samostatný až moc. Například kdyby to šlo, chodil by do školy úplně sám. Jenže bydlíme u silnice I. třídy, kterou je potřeba přejít a kterou brázdí jeden kamion za druhým. Takže jsme postupně došli ke kompromisu a Jára se ode mě nechá dovést na dohled k semaforu. Dál už ale nesmím ani krok.
Určitě jsou věci, které můžeme ještě zlepšit, ale budu neskromná a za výkon v tomto školním roce si dám jedničku. (Ale jinak jsou samozřejmě známky hloupost a jsem všemi deseti pro slovní hodnocení.)
úterý 28. května 2019
Průvodce líné matky - jak naučit dítě samostatnosti
Být líná matka v domácnosti, kde jsou ostatní ještě línější, je dost potíž. Musím tedy přiznat, že dnešní příhoda nevychází tak úplně z lenosti, jako spíš ze zapomnětlivosti.
Princip ovšem do líného rodičovství rozhodně spadá. Aby se dítě naučilo jednat samostatně, musí k tomu dostávat příležitosti. Jinými slovy, je potřeba, aby se občas octlo v průšvihu (nebo alespoň nepříjemné situaci) a muselo z něj samo vybruslit.
Dnes jsme asi po dvou měsících nesli do školy věci na tělocvik (mezitím měli totiž plavání). Vše jsem vyprala a nachystala, jen u náhradních ponožek jsem váhala, protože Jára je prostě nepoužívá. Ale zas pro jistotu, co kdyby náhodou, můžou se mu hodit... Nakonec jsem váhala tak dlouho, až jsem na ně zapomněla.
Vyšli jsme z domu a asi v půlce cesty se mě můj milý syn zeptal, jestli má v tělocviku náhradní ponožky. Ráno se totiž prošel mokrou trávou a právě zjistil, že se mu vlhkost dostala až do bot.
Shrnutí aktuální situace bylo:
- dítě má mokré ponožky
- dítě nesnáší na sobě cokoli mokrého
- není čas dojít zpět domů pro suché ponožky
- dítě je autista a má poruchu pozornosti, z toho vyplývá problém se složitějšími instrukcemi a neschopnost se soustředit, když je kolem více podnětů (třeba děti hrající si v šatně)
- dítě chce za každou cenu vcházet do školy samo, takže s ním ani nemůžu jít do šatny a pomoct mu to vyřešit
Takže zbývala jen jedna možnost. Nechat to na něm. Vysvětlila jsem mu, v jakém pořadí má udělat věci v šatně (uložit tělocvik, pověsit bundu, sundat ponožky a dát je někam sušit), několikrát jsem zdůraznila, že když je jenom zmuchlá a hodí do aktovky, tak mu neuschnou... a pak už to bylo na něm.
Jak to dopadlo, uvidím odpoledně. Osobně tipuju, že bude cvičit naboso, ale třeba překvapí. A když ne dneska, tak někdy v budoucnu. Při mojí zapomnětlivosti bude mít příležitostí ještě dost.
Princip ovšem do líného rodičovství rozhodně spadá. Aby se dítě naučilo jednat samostatně, musí k tomu dostávat příležitosti. Jinými slovy, je potřeba, aby se občas octlo v průšvihu (nebo alespoň nepříjemné situaci) a muselo z něj samo vybruslit.
Dnes jsme asi po dvou měsících nesli do školy věci na tělocvik (mezitím měli totiž plavání). Vše jsem vyprala a nachystala, jen u náhradních ponožek jsem váhala, protože Jára je prostě nepoužívá. Ale zas pro jistotu, co kdyby náhodou, můžou se mu hodit... Nakonec jsem váhala tak dlouho, až jsem na ně zapomněla.
Vyšli jsme z domu a asi v půlce cesty se mě můj milý syn zeptal, jestli má v tělocviku náhradní ponožky. Ráno se totiž prošel mokrou trávou a právě zjistil, že se mu vlhkost dostala až do bot.
Shrnutí aktuální situace bylo:
- dítě má mokré ponožky
- dítě nesnáší na sobě cokoli mokrého
- není čas dojít zpět domů pro suché ponožky
- dítě je autista a má poruchu pozornosti, z toho vyplývá problém se složitějšími instrukcemi a neschopnost se soustředit, když je kolem více podnětů (třeba děti hrající si v šatně)
- dítě chce za každou cenu vcházet do školy samo, takže s ním ani nemůžu jít do šatny a pomoct mu to vyřešit
Takže zbývala jen jedna možnost. Nechat to na něm. Vysvětlila jsem mu, v jakém pořadí má udělat věci v šatně (uložit tělocvik, pověsit bundu, sundat ponožky a dát je někam sušit), několikrát jsem zdůraznila, že když je jenom zmuchlá a hodí do aktovky, tak mu neuschnou... a pak už to bylo na něm.
Jak to dopadlo, uvidím odpoledně. Osobně tipuju, že bude cvičit naboso, ale třeba překvapí. A když ne dneska, tak někdy v budoucnu. Při mojí zapomnětlivosti bude mít příležitostí ještě dost.
středa 15. května 2019
Přírodní úkaz
Co si tak pamatuju ze školy, existují látky hydrofilní a hydrofobní. Teoreticky by se to mělo vzájemně vylučovat, ale to neznáte našeho Járu.
Na jednu stranu na sobě nesnese ani kapičku vody (hydrofobní). Na druhou stranu, jestliže se na podlaze nějaká ta nenápadná, zapomenutá kapička vyskytuje, můžete si být jistí, že do ní dříve či později šlápne (hydrofilní).
Je to prostě náš milovaný přírodní úkaz.
Na jednu stranu na sobě nesnese ani kapičku vody (hydrofobní). Na druhou stranu, jestliže se na podlaze nějaká ta nenápadná, zapomenutá kapička vyskytuje, můžete si být jistí, že do ní dříve či později šlápne (hydrofilní).
Je to prostě náš milovaný přírodní úkaz.
sobota 11. května 2019
Průvodce líné matky - jak uspořádat narozeninovou oslavu
Jára má dnes osm. Slaví to tak, že sedí pod peřinou u televize, já mu průběžně měřím teplotu a když ta překročí 39 stupňů, dostane Paralen. No a za pár hodin znovu.
Ale o tom psát nechci.
Nemoc ho naštěstí skolila až včera večer, předtím jsme ještě stihli uspořádat narozeninovou oslavu se spolužáky.
Narozeninové oslavy malých dětí jsou něco, s čím pořád v hlavě tak trochu bojuju. Říkám si, sakra, nás by v pěti či osmi letech nic takového ani nenapadlo. Narozeniny se slavily s rodinou. První oslavu s kamarády jsem měla až na střední a to už jsem si všechno samozřejmě zařídila sama.
Jenže jsem letos (vlastně už loni koncem roku) ve slabé chvilce slíbila Pájovi, že oslavu pro děti uspořádáme. A když měl jeden, musel mít i druhý, to by nebylo fér. Tak se stalo, že jsme letos úspěšně zvládli už dvě dětské oslavy.
Když jsem chystala tu první, hledala jsem si nějaké informace na internetu (jak jinak, že). Dočetla jsem se, že aby byla oslava úspěšná, je potřeba pozvat hodně dětí, vymyslet téma a hlavně program. (Aby se tam nedej bože někdo nenudil.) Ḿusí se vymyslet hry, dávat dětem průběžně odměny (asi kdyby jim ty hry nepřipadaly samy od sebe dost zábavné). Odměny se dokonce doporučovaly i na konci. (Jojo, taky na konci každé akce s kamarády očekávám šek nebo alespoň láhev vína za to, že jsem se uráčila přijít.)
Nic ve zlém, pokud to někoho baví, ale já na tyhle věci nejsem. Navíc mám podivný pocit, když se někdo snaží dětem vymýšlet zábavu - rozumíte, dětem, těm úžasně kreativním a navíc naprosto nenáročným jedincům.
Dovolila bych si tedy nabídnout svůj alternativní návod, jak uspořádat úspěšnou dětskou oslavu.
1) Pozvěte jen pár dětí - tolik, aby dohromady zvládly vytvořit jednu bandu a přitom vám nezbourali dům. My jsme pokaždé pozvali 6 dětí. Je třeba počítat s tím, že někdo nedorazí, nakonec jsme měli na první oslavě 3 děti a na druhé 4 (+ 2 naše). Ideální počet.
2) Výzdoba, téma - v zimě jsme se ještě snažili a věšeli barevné řetězy z krepáku, dokonce jsem zakoupila tematické kloboučky a papírové talíře. Dětem se to opravdu líbilo - asi tak 5 minut. Takže tentokrát jsem pověsila pár balonků a konec. Nikdo si nestěžoval.
3) Program - nechte je dělat, co chtějí. Samozřejmě s nějakými hranicemi, ale ty by měly být opravdu minimální, jen aby se nikdo nezranil a aby nedošlo k nějakým velkým škodám. (S malými škodami a nečistotami prostě počítejte.) Děcka se totiž zabaví sama. Maximálně vyštrachejte nějaké běžné dětské potřeby (jako bublifuk nebo plastelínu) a nechte je, ať si poradí.
U nás to včera probíhalo tak, že nejprve se hrálo na honěnou (běhání po schodech - super zábava), pak se foukaly bubliny ("U vás se můžou foukat bubliny vevnitř?! To je super!"). Pak se šlo ven (jejich nápad), kde se děcka proběhla po zahradě, kdo chtěl, pohoupal se na pneumatice, kdo chtěl, podíval se na půdu (plnou harampádí a pavučin). Pak byl dort. Pak našli kuš, sami si nakreslili terč, sami si našli klacek, co se dal použít jako šíp. Soutěžilo se ve střílení, což si organizovali sami, já jen dohlížela, aby nikdo nepřišel k úrazu. Koho to přestalo bavit, šel si házet frisbee, co našli zapomenuté na trávě. Pak šli domů, snědli pár lívanců, opět hráli na honěnou a taky na schovku, praskli pár balonků, no a pak už byl pomalu čas jít domů.
Můj úkol v tom všem byl jen být poblíž, abych mohla zasáhnout, kdyby dělali nějakou úplnou blbost. Jo a taky si občas s někým popovídat, protože děti si s dospělými povídají dost ochotně, když je ten dospělý poslouchá.
Jára byl spokojený, děti také odcházely s tím, že se jim u nás líbilo. Nebojte se tedy dětských oslav, s mým návodem to jistě zvládne každý.
Ale o tom psát nechci.
Nemoc ho naštěstí skolila až včera večer, předtím jsme ještě stihli uspořádat narozeninovou oslavu se spolužáky.
Narozeninové oslavy malých dětí jsou něco, s čím pořád v hlavě tak trochu bojuju. Říkám si, sakra, nás by v pěti či osmi letech nic takového ani nenapadlo. Narozeniny se slavily s rodinou. První oslavu s kamarády jsem měla až na střední a to už jsem si všechno samozřejmě zařídila sama.
Jenže jsem letos (vlastně už loni koncem roku) ve slabé chvilce slíbila Pájovi, že oslavu pro děti uspořádáme. A když měl jeden, musel mít i druhý, to by nebylo fér. Tak se stalo, že jsme letos úspěšně zvládli už dvě dětské oslavy.
Když jsem chystala tu první, hledala jsem si nějaké informace na internetu (jak jinak, že). Dočetla jsem se, že aby byla oslava úspěšná, je potřeba pozvat hodně dětí, vymyslet téma a hlavně program. (Aby se tam nedej bože někdo nenudil.) Ḿusí se vymyslet hry, dávat dětem průběžně odměny (asi kdyby jim ty hry nepřipadaly samy od sebe dost zábavné). Odměny se dokonce doporučovaly i na konci. (Jojo, taky na konci každé akce s kamarády očekávám šek nebo alespoň láhev vína za to, že jsem se uráčila přijít.)
Nic ve zlém, pokud to někoho baví, ale já na tyhle věci nejsem. Navíc mám podivný pocit, když se někdo snaží dětem vymýšlet zábavu - rozumíte, dětem, těm úžasně kreativním a navíc naprosto nenáročným jedincům.
Dovolila bych si tedy nabídnout svůj alternativní návod, jak uspořádat úspěšnou dětskou oslavu.
1) Pozvěte jen pár dětí - tolik, aby dohromady zvládly vytvořit jednu bandu a přitom vám nezbourali dům. My jsme pokaždé pozvali 6 dětí. Je třeba počítat s tím, že někdo nedorazí, nakonec jsme měli na první oslavě 3 děti a na druhé 4 (+ 2 naše). Ideální počet.
2) Výzdoba, téma - v zimě jsme se ještě snažili a věšeli barevné řetězy z krepáku, dokonce jsem zakoupila tematické kloboučky a papírové talíře. Dětem se to opravdu líbilo - asi tak 5 minut. Takže tentokrát jsem pověsila pár balonků a konec. Nikdo si nestěžoval.
3) Program - nechte je dělat, co chtějí. Samozřejmě s nějakými hranicemi, ale ty by měly být opravdu minimální, jen aby se nikdo nezranil a aby nedošlo k nějakým velkým škodám. (S malými škodami a nečistotami prostě počítejte.) Děcka se totiž zabaví sama. Maximálně vyštrachejte nějaké běžné dětské potřeby (jako bublifuk nebo plastelínu) a nechte je, ať si poradí.
U nás to včera probíhalo tak, že nejprve se hrálo na honěnou (běhání po schodech - super zábava), pak se foukaly bubliny ("U vás se můžou foukat bubliny vevnitř?! To je super!"). Pak se šlo ven (jejich nápad), kde se děcka proběhla po zahradě, kdo chtěl, pohoupal se na pneumatice, kdo chtěl, podíval se na půdu (plnou harampádí a pavučin). Pak byl dort. Pak našli kuš, sami si nakreslili terč, sami si našli klacek, co se dal použít jako šíp. Soutěžilo se ve střílení, což si organizovali sami, já jen dohlížela, aby nikdo nepřišel k úrazu. Koho to přestalo bavit, šel si házet frisbee, co našli zapomenuté na trávě. Pak šli domů, snědli pár lívanců, opět hráli na honěnou a taky na schovku, praskli pár balonků, no a pak už byl pomalu čas jít domů.
Můj úkol v tom všem byl jen být poblíž, abych mohla zasáhnout, kdyby dělali nějakou úplnou blbost. Jo a taky si občas s někým popovídat, protože děti si s dospělými povídají dost ochotně, když je ten dospělý poslouchá.
Jára byl spokojený, děti také odcházely s tím, že se jim u nás líbilo. Nebojte se tedy dětských oslav, s mým návodem to jistě zvládne každý.
úterý 30. dubna 2019
Nerudná matka a miliónový syn
- Copak? (Co zas, tady si člověk nemůže v klidu ani přečíst jeden článek z internetu.)
- Něco ti nesu!
- A co?
- To je překvapení, pojď se podívat.
- ... (Jen ať to prosím není nějaké zvíře nebo kus hlíny či podobné překvapení.)
A nebylo.
pondělí 10. prosince 2018
Prostě jsme hráli karty.
Tak tedy. Péťa nám tu ráno nechal hromádku vizitek a Pavlík že prý si s tím zahrajeme karty.
Dal mi půlku kartiček. Na otázku: "Jak se to hraje," odpověděl (tak jako když něco vysvětlujete někomu, kdo má tak o 50 IQ bodů méně, ale nechcete se ho dotknout): "Hraje se to tak, že já dám kartu a ty dáš taky kartu."
"No dobrá, ale jaká jsou pravidla?"
"Pravidla jsou, že kdo dá dvacítku, tak vyhrává," poučil mě a ukázal dvě karty.
"Takže když teď dám dvě karty, tak jsem vyhrála?"
"No ale pravidla jsou, že když dáš dvacítku moc brzy, tak to ještě neplatí."
V tuto chvíli jsem si začala připadat, jako když si mí známí pořídí některou z těch sofistikovaných deskových her současnosti a snaží se mě zapojit do hry. A tak jsem zvolila stejnou taktiku: "Víš co, prostě budeme hrát a ty mi budeš říkat, co mám dělat. Třeba to nějak pochopím."
1. HRA
Pája položil kartu bílou stranou nahoru. Já taky.
"Ha, přebilas mě."
Pak se chvíli nic nedělo, tak jsem dala kartu já. Další dal on a nadšeně přidal:
"A teď jsem tě přebil já."
"Takže v téhle hře se navzájem přebíjíme?"
"No ano!"
Chvíli jsme pokračovali, pak tam najednou dal tři kartičky a zvolal: "Třicet!"
Tak já jsem vytáhla dvě a přidala: "Dvacet!"
"Jé, dvacet? Tak to jsi vyhrála... Ty karty si beru já," zatvářil se spokojeně, zatímco já zmateně.
2. HRA
Chvíli jsme zas pokládali karty na střídačku na stůl. Najednou ji tam Pája hodil ne bílou, ale potištěnou stranou nahoru.
"Vyhrál jsem!"
3. HRA
Začátek stejný. Pak jsem tam zkusmo hodila tři karty a zahlásila: "Třicet!"
"Ty jo, třicet? To já teď stojím, dokud tam nedáš všechny karty."
Na chvíli jsem zadoufala, že třeba vyhraju, a začala na hromádku přihazovat své karty.
Z omylu mě ovšem vzápětí vyvedl můj protihráč, když dodal: "Tak to asi vyhraju." A jakmile jsem dala na hromádku poslední kartu, přihodil tam všechny svoje a potvrdil: "Vyhrál jsem."
Doufám, že se vám naše nová hra bude líbit a užijete si s ní spoustu zábavy. (A když nemáte vizitky, tak tam dejte jiný kusy papíru anebo vůbec nic, vyjde to na stejno :))
čtvrtek 11. října 2018
Prostě jsme pouštěli draka.
Tak tedy. Přijeli jsme ze školky a kluci chtěli jít pouštět draka. Řekla jsem si, proč ne, kvalitně trávený čas s dětmi je potřeba. Navíc jsem si u nich potřebovala šplhnout, protože jsem je předtím odtáhla z hřiště (protože tam nikdo nebyl, což mi připadalo jako dostatečný důvod pro odchod domů, ale jim ne).
Foukalo. Přinesla jsem z domu draka. Stále foukalo. Došli jsme na travnatou plochu za barákem a složili draka. Opravdu hodně foukalo.
Kluci se hádali o to, kdo bude pouštět jako první. Řekla jsem, že pokud se nedohodnou, nebude pouštět nikdo. Jára dal Pájovi přednost. Je starší, líp už chápe princip vydírání.
Pája držel provázek a já se snažila dostat nějakým způsobem draka do vzduchu. Nešlo to. Asi tak po třiceti vteřinách jsem prohlásila, že ten drak je blbej a jestli nepůjdeme radši domů. Prý ne. Teď chtěl pouštět Jára.
Jára držel provázek a já se snažila dostat nějakým způsobem draka do vzduchu. Nešlo to. Asi tak po dalších třiceti vteřinách jsem prohlásila, že ten drak je blbej a jestli nepůjdeme radši domů. Prý že jo, vzdali to, co se dá taky dělat, když mají tak nemožnou matku.
Jára chtěl ještě jeden pokus. Prý je to určitě tím, že dostatečně neběhal. Vzal provázek a rozběhl se. Byla jsem skeptická. Drak se kupodivu vznesl. Kluci jásali. Jára běžel dál a blížil se k hrušni. Stihla jsem jen říct: "No hlavně toho draka zavěs na ten strom," a vzápětí si pomyslet, že děti přece nechápou ironii.
A byl tam. Na vršku desetimetrové hrušně, pečlivě zapletený mezi větve. Tahali jsme za provázek, co to šlo, ale marně. Tak jsme šli domů.
Prostě jsme pouštěli draka.
Foukalo. Přinesla jsem z domu draka. Stále foukalo. Došli jsme na travnatou plochu za barákem a složili draka. Opravdu hodně foukalo.
Kluci se hádali o to, kdo bude pouštět jako první. Řekla jsem, že pokud se nedohodnou, nebude pouštět nikdo. Jára dal Pájovi přednost. Je starší, líp už chápe princip vydírání.
Pája držel provázek a já se snažila dostat nějakým způsobem draka do vzduchu. Nešlo to. Asi tak po třiceti vteřinách jsem prohlásila, že ten drak je blbej a jestli nepůjdeme radši domů. Prý ne. Teď chtěl pouštět Jára.
Jára držel provázek a já se snažila dostat nějakým způsobem draka do vzduchu. Nešlo to. Asi tak po dalších třiceti vteřinách jsem prohlásila, že ten drak je blbej a jestli nepůjdeme radši domů. Prý že jo, vzdali to, co se dá taky dělat, když mají tak nemožnou matku.
Jára chtěl ještě jeden pokus. Prý je to určitě tím, že dostatečně neběhal. Vzal provázek a rozběhl se. Byla jsem skeptická. Drak se kupodivu vznesl. Kluci jásali. Jára běžel dál a blížil se k hrušni. Stihla jsem jen říct: "No hlavně toho draka zavěs na ten strom," a vzápětí si pomyslet, že děti přece nechápou ironii.
A byl tam. Na vršku desetimetrové hrušně, pečlivě zapletený mezi větve. Tahali jsme za provázek, co to šlo, ale marně. Tak jsme šli domů.
Prostě jsme pouštěli draka.
pondělí 2. dubna 2018
Ahoj jaro, nazdar žížaly!
Staří Čechové říkali: "Na svatého Řehoře, líný sedlák, který neoře." Jenže já měla kolem 12. března jiné starosti. No a navíc nám v březnu ještě tak trochu mrzlo. Snad nám to tedy předkové odpustí, ale na zahradu jsme se vrhli až teď, během velikonočního víkendu. Zato ovšem s vervou.
Na Velký pátek jsem upekla jidášky. Povedly se mi, což je poslední dobou spíš zázrak, nějak se mi v kuchyni nedaří. A tím tak nějak začal náš úspěšný prodloužený víkend.
Spontánně jsme se rozhodli, že si pořídíme drtič větví na zahradu. Muž pro něj jel v pátek odpoledne. (Přestože byl svátek, tak obchody byly otevřené, nějak se v tom neorientuju.) Znamená to sice, že si tenhle měsíc už tu novou podprsenku nekoupím, ale zase budeme mít vlastní mulč, což mě naplňuje nesmírnou radostí. Každý má prostě ty priority srovnané jinak.
Po dvou a půl letech to tu konečně vypadalo tak, jak jsem si to vysnila. My pracovali na zahradě. Kluci chtěli být venku (dokonce vybíhali na zahradu po ránu dřív než my) a celou dobu si sami hráli. (Jako fakt celou dobu, ne jen pár minut.)
Postavili si teepee z tyček k rajčatům (rajčata se sází až po zmrzlých, takže mi to vůbec nevadí) a větví. Vyrobili (s pomocí tatínka) luky a prostě jen tak pobíhali kolem a bavili se. Taky prohrabávali zem a nadšeně hlásili každou žížalu či larvu. Na rozdíl ode mě se neštítí brát tyhle tvory do ruky, naopak je to nesmírně fascinuje.
My porazili strom (Péťa), nadrtili větve (taky Péťa, já trochu pomáhala), přeházeli kompost (spolu), připravili záhon na zeleninu (já). A hlavně jsme vytvořili nový vyvýšený záhon, který je tak krásný, že mám chuť si kvůli němu vytvořit účet na Instagramu.
Na jaře prostě miluju ten potenciál, všechno začíná od začátku a člověk si může představovat, co z toho vznikne, a při tom se tetelit radostí. "Štěstí plyne z přibližování se k dobrému," říkali v neděli v F. L. Věkovi a o tom to všechno na jaře je. (Zahrada a nedělní F. L. Věk - já už se definitivně měním ve svou matku.)
No závěr taková perlička, dostala se mi do ruky příručka pro zahrádkáře ze 70. let a jedna pasáž mě tam obzvlášť zaujala, tak ji sem opíšu, jen tak, bez komentáře, nechte to na sebe jen působit a přeberte si to podle sebe.
V NDR riešia záhradkové osady jednotne. Každý uživateľ sa musí podriadiť smerniciam a zakladať svou záhradku podľa vopred schváleného plánu. Vedenie ciest, umiestenie chatky, jej rozmery a typ, výsadba, spony, sortiment ovocných stromov, to všetko je vopred určené. Vždy dve susedné zahrádky sú riešené zrkadlovite. Aj pre okrasnú časť je priamo vymedzené miesto. Podplodiny a zeleninu si môže užívateľ pestovať podľa vlastnej voľby. Taká záhradka zakladaná podľa plánu pôsobí dojmom usporiadanosti a celá osada symbolizuje dobrovoľnú disciplínu a poriadok.
Na Velký pátek jsem upekla jidášky. Povedly se mi, což je poslední dobou spíš zázrak, nějak se mi v kuchyni nedaří. A tím tak nějak začal náš úspěšný prodloužený víkend.
Spontánně jsme se rozhodli, že si pořídíme drtič větví na zahradu. Muž pro něj jel v pátek odpoledne. (Přestože byl svátek, tak obchody byly otevřené, nějak se v tom neorientuju.) Znamená to sice, že si tenhle měsíc už tu novou podprsenku nekoupím, ale zase budeme mít vlastní mulč, což mě naplňuje nesmírnou radostí. Každý má prostě ty priority srovnané jinak.
Po dvou a půl letech to tu konečně vypadalo tak, jak jsem si to vysnila. My pracovali na zahradě. Kluci chtěli být venku (dokonce vybíhali na zahradu po ránu dřív než my) a celou dobu si sami hráli. (Jako fakt celou dobu, ne jen pár minut.)
Postavili si teepee z tyček k rajčatům (rajčata se sází až po zmrzlých, takže mi to vůbec nevadí) a větví. Vyrobili (s pomocí tatínka) luky a prostě jen tak pobíhali kolem a bavili se. Taky prohrabávali zem a nadšeně hlásili každou žížalu či larvu. Na rozdíl ode mě se neštítí brát tyhle tvory do ruky, naopak je to nesmírně fascinuje.
My porazili strom (Péťa), nadrtili větve (taky Péťa, já trochu pomáhala), přeházeli kompost (spolu), připravili záhon na zeleninu (já). A hlavně jsme vytvořili nový vyvýšený záhon, který je tak krásný, že mám chuť si kvůli němu vytvořit účet na Instagramu.
Na jaře prostě miluju ten potenciál, všechno začíná od začátku a člověk si může představovat, co z toho vznikne, a při tom se tetelit radostí. "Štěstí plyne z přibližování se k dobrému," říkali v neděli v F. L. Věkovi a o tom to všechno na jaře je. (Zahrada a nedělní F. L. Věk - já už se definitivně měním ve svou matku.)
No závěr taková perlička, dostala se mi do ruky příručka pro zahrádkáře ze 70. let a jedna pasáž mě tam obzvlášť zaujala, tak ji sem opíšu, jen tak, bez komentáře, nechte to na sebe jen působit a přeberte si to podle sebe.
V NDR riešia záhradkové osady jednotne. Každý uživateľ sa musí podriadiť smerniciam a zakladať svou záhradku podľa vopred schváleného plánu. Vedenie ciest, umiestenie chatky, jej rozmery a typ, výsadba, spony, sortiment ovocných stromov, to všetko je vopred určené. Vždy dve susedné zahrádky sú riešené zrkadlovite. Aj pre okrasnú časť je priamo vymedzené miesto. Podplodiny a zeleninu si môže užívateľ pestovať podľa vlastnej voľby. Taká záhradka zakladaná podľa plánu pôsobí dojmom usporiadanosti a celá osada symbolizuje dobrovoľnú disciplínu a poriadok.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)