Tímhle výrazem mě P. škádlil a provokoval tak dlouho, až mi nezbylo, než ho vzít za svůj. Je to tak, žijeme na lontě.
Moje romantické představy vypadaly asi takto: V dlouhých šatech se procházím po zahradě, brouzdám se rosou, věším prádlo a trhám čerstvé bylinky, zatímco kolem poskakují smějící se děti. Později s celou rodinou jíme pod širým nebem, servíruji oběd o třech chodech, který jsem jen tak mimochodem vykouzlila z domácích surovin.
Realita je zatím takováto: V teplákách a mikině se procházím domem a přehrabuji se v krabicích v marné snaze najít něco, co zrovna hrozně potřebuju. Připadá mi, jako bychom sem přestěhovali jen ty zbytečné krámy, zatímco užitečné věci musely cestou vypadnout z dodávky nebo nevím.
Občas se ovšem hecnu a udělám kus práce. O víkendu jsem byla mocně podporována svými rodiči. Když odjeli, upadla jsem opět do neproduktivního stavu. Pak ale přijela tchyně, rozhlédla se po kuchyni a hned se rozhodla, že s vystěhováním té pohovky nebude čekat na P., ale poradí si sama. Popadla pilu a pohovku rozřezala. Rázná to žena.
Dnes jsem se jejím činem inspirovala a řekla si, že nebudu čekat na P. a ten bordel ze zahrady (pardon, ale jinak se tomu říkat nedá) uklidím sama. Všechno jsem zvládla a ani jsem si u toho nevrazila do nohy hřebík či něco podobného. A jako bonus byly i ty smějící se děti, nejprve poskakující kolem, později snažící se emigrovat ze zahrady k sousedům a ještě pozdějí kňourající, že už chtějí domů dívat se na pohádku. Ale vytrvala jsem a vypadá to tu zase o malinký kousíček líp. Ještě pár let... ehm, chci říct měsíců...
