Tak tedy. Přijeli jsme ze školky a kluci chtěli jít pouštět draka. Řekla jsem si, proč ne, kvalitně trávený čas s dětmi je potřeba. Navíc jsem si u nich potřebovala šplhnout, protože jsem je předtím odtáhla z hřiště (protože tam nikdo nebyl, což mi připadalo jako dostatečný důvod pro odchod domů, ale jim ne).
Foukalo. Přinesla jsem z domu draka. Stále foukalo. Došli jsme na travnatou plochu za barákem a složili draka. Opravdu hodně foukalo.
Kluci se hádali o to, kdo bude pouštět jako první. Řekla jsem, že pokud se nedohodnou, nebude pouštět nikdo. Jára dal Pájovi přednost. Je starší, líp už chápe princip vydírání.
Pája držel provázek a já se snažila dostat nějakým způsobem draka do vzduchu. Nešlo to. Asi tak po třiceti vteřinách jsem prohlásila, že ten drak je blbej a jestli nepůjdeme radši domů. Prý ne. Teď chtěl pouštět Jára.
Jára držel provázek a já se snažila dostat nějakým způsobem draka do vzduchu. Nešlo to. Asi tak po dalších třiceti vteřinách jsem prohlásila, že ten drak je blbej a jestli nepůjdeme radši domů. Prý že jo, vzdali to, co se dá taky dělat, když mají tak nemožnou matku.
Jára chtěl ještě jeden pokus. Prý je to určitě tím, že dostatečně neběhal. Vzal provázek a rozběhl se. Byla jsem skeptická. Drak se kupodivu vznesl. Kluci jásali. Jára běžel dál a blížil se k hrušni. Stihla jsem jen říct: "No hlavně toho draka zavěs na ten strom," a vzápětí si pomyslet, že děti přece nechápou ironii.
A byl tam. Na vršku desetimetrové hrušně, pečlivě zapletený mezi větve. Tahali jsme za provázek, co to šlo, ale marně. Tak jsme šli domů.
Prostě jsme pouštěli draka.
