Velikonoce na vsi

Tak máme za sebou Velikonoce. Taky si představujete, jak to na venkově musí být krásné a barevné? Jak ty tradice najednou dávají smysl a člověk má z těchhle oslav jara upřímnou radost?

Já teda jo, přesně takhle jsem si to malovala. Jak kluci půjdou s tátou na vrbové proutí a upletou si vlastní pomlázku. Jak se hecnu a vyrobím nějaké kraslice, přestože jsem odjakživa levá na všechno, co se týká výtvarky. Jak si pochutnáme na tradičních pokrmech. Prostě idyla.

Týden před Velikonocemi přitáhl Péťa domů nějakou virózu. Nebylo mu dobře a naznačoval, že jestli to tak bude i během svátků, tak se na nějaké koledování s klukama může vykašlat. Pořád jsem ale doufala, že to ještě nějak dopadne. Bylo to napínavé, uzdraví se nebo ne? ... Nakonec to rozsekli kluci, kteří si o víkendu pořídili dokonce horečku, takže bylo jasné, že koledování padá.

Co se týče kraslic, nějak jsem pořád neměla čas na to myslet, natož pořídit nějaký materiál a opravdu něco tvořit. Z nouze jsem v sobotu koupila barvu a obtisky na vajíčka, aspoň pár jich namalujeme, říkám si. Abych to zkrátila - nenamalovali jsme. Nebyl na to čas ani chuť.

No a co se týče jídla, tak mazanec se tchyni srazil, což se jí snad ještě nikdy nestalo. Jehněčí se taky nepovedlo. Tak aspoň ten beránek z bábovkového těsta vyšel.

Začínám se smiřovat s tím, že ten první rok tady bude takový nanečisto. Aspoň doufám, že jenom ten první rok.

(Omlouvám se, že si furt stěžuju. Přebrala jsem štafetu po P. a klucích. Teď tady chrchlám a smrkám a vůbec nemám dobrou náladu. Až mi bude líp, tak určitě napíšu něco pozitivního. Vždyť je jaro.)

Udělej si sám

tl; dr Péťa pracuje na nové kuchyni. Brzo už to snad bude hotové.

Podtitulkem tohodle blogu by mohlo být "Óda na mého muže". Zatímco tohle píšu, on ve vedlejší místnosti měří, vrtá, řeže a kdoví co.

Vezmu to od začátku, pro ty, kteří třeba nejsou obeznámeni s naším současným projektem. Ano, je to tak, rozhodli jsme se, že v našem novém domě potřebujeme novou kuchyň. Ta stávající totiž svými rozměry vůbec neodpovídá našemu životnímu stylu (cpu se rád, cpu se hodně).

Původně jsme mysleli, že to všechno svěříme odborníkům. Konkrétně jsme měli na mysli firmu, která dělala rekonstrukci mamčina bytu. Jenže pánové pořád neměli čas a tak se muž rozhodl, že to udělá sám.

Vyrůstala jsem v rodině, kde to bylo normální. Dům naši opravovali svépomocí. Cokoli bylo potřeba, udělal táta buď sám nebo s pomocí nějakých příbuzných a kamarádů. Žila jsem tedy s představou, že základní vlastností všech mužů je, že umějí stavět a opravovat věci.

Pak jsem ale vyrostla, vydala se do světa a zjistila, že to tak samozřejmé není. Že ne všichni chlapci a chlapi jsou manuálně zruční. A to jim nevyčítám, holt každý nemůže umět všechno, že jo. Jsou prostě muži, kteří umějí zacházet s nářadím, a pak jiní, kteří třeba nedokážou opravit kapající kohoutek, ale zas umějí programovat, rozumějí trestnímu právu nebo třeba dokážou z fleku vystřihnout hodinovou přednášku o Hegelovi, co já vím.

No a pak je tu můj muž. Který dokáže nejen programovat hi-tech medicínská zařízení, ale také natáhnout nové vodovodní trubky a elektrické rozvody, nahodit omítku, pohrát si se sádrokartonem atd. (Tím, že mu to jde strašně pomalu, protože to chudák dělá po večerech po návratu z práce, si to nebudeme kazit.) Kdykoli budeme mít v manželství nějakou krizi, budeme se hádat, bude mě něčím štvát... tak se podívám na tu kompletně předělanou místnost a všechno, všecičko mu odpustím.