Zas jedna zidealizovaná představa, co bere za své.
Víte, jaký byl jeden z hlavních důvodů našeho stěhování na barák? Samozřejmě, že děti! Aby měly blíž k přírodě. A prostor pro prožití kouzelného dětství. Aby mohli ráno vyběhnout na zahradu a užívat si čerstvého vzduchu celý den. Lítat po lese, lozit po stromech, hrát si s kamením... znáte to.
Měla jsem za to, že naši kluci jsou pro takový život jako stvořené. Ano, žili sice doteď ve městě, ale do parku chodili rádi, neměli problém se umazat nebo chodit bos, prostě přírodní děti, říkala jsem si.
Možná mě mělo varovat, že když jsme byli na návštěvě u jedné či druhé babičky, přestala je zahrada bavit asi po deseti minutách a pak už jsme slyšeli jen: "Na hřiště, na hřiště." Nevadí, zvyknou si, myslela jsem si.
Čím dál tím víc je ale jasné, že naše městské děti se hned tak na lonťáky nezmění. V září to ještě šlo, pobíhat po dvorku je bavilo, bylo to konec konců něco nového. Přesto ale docela pookřáli, když jsme objevili na návsi hřiště. A co teprve když jsme zjistili, že v naší obci o pěti stech obyvatelích jsou dětská hřiště dokonce dvě!
"Děcka, jdeme ven."
"Na hřiště!"
"Ne, jenom na zahradu."
"Ne, na procházku! Na hřiště!"
Pak přišla zima a před pár dny konečně i ten vytoužený sníh. (Jára se už od září, kdy našel v garáži tátovy běžky, těší, že až napadne sníh, bude lyžovat. Mysleli jsme, že na to zapomene, ale kdeže. Nemáte někdo na půjčení dětské lyže na řemínky?) Tak, teď si to konečně děti užijou, těšila jsem se. Oni taky. Navlíkla jsem na ně spoustu vrstev oblečení, na ruce natáhla rukavice a alou.
Pája se hned za dveřma rozplácl do sněhu. Samozřejmě mu nešlo se v té zimní výbavě postavit. Navíc se mu tím zašpinily rukavice od sněhu, což nesl dost těžce. Sundal si je tedy, ovšem vzápětí se rozplácl znovu a zjistil, že na holých rukách ten sníh dost studí. Jeho ochota oddávat se zimním radovánkám se tím smrskla a začala se limitně blížit nule.
Jára mezitím někde vyštrachal jednu lyžařskou hůlku, se kterou se chvíli proháněl po dvoře. To ho ovšem rychle omrzelo. Mohly by to možná zachránit boby, kdyby to tu všechno nebylo tak zoufale placaté. Chvíli se pokoušel sjíždět skalku, ale nešlo to. Takže asi po patnácti minutách se oba svorně rozhodli, že teda stačilo, a zamířili domů. Prej mámo, pusť nám radši pohádku.
No nic, budeme na tom muset ještě dost zapracovat, ale já se nevzdám. Udělám z nich divoké přírodní děti, ať chtějí nebo ne!
