O melounech a rituálech

Začalo období melounů. Kluci si zvykli rychle. "Nemáme meloun!" hlásí tak, jako by to byla jedna ze základních položek nákupního seznamu, něco jako toaletní papír nebo chleba.

Děti mají rády rituály, dočtete se v každém článku "Výchova dětí 101". A tak my teď musíme mít doma meloun, který nakrájíme, naložíme do misky a jdeme ho sníst na zahradu (jako by ta melounová šťáva mohla stav naší domácnosti ještě zhoršit). Kluci spokojeně vykusujou jeden červený měsíček za druhým a spořádaně kapou na trávu (většinou). Občas nechají poslední kousek tatínkovi, ale ne vždy se jim to podaří, melounová přitažlivost je silná.

(Mentální poznámka: Sehnat a přečíst V melounovém cukru - nemáte někdo?)

Děti, hlavně ty malé, potřebují rituály, protože je uklidňují, tvrdí odborníci. Jak kdy, říkám já. Určitě jsou rituály, které si děti zamilují okamžitě, jeko třeba melounová svačinka nebo babiččin kouzelný šuplík, ve kterém se vždycky ukrývá bonbón. Na druhou stranu, alespoň podle mých zkušeností, naprosto nezáleží na tom, že nutíte dítě do čištění zubů každý večer přesně v sedm. Otravovat ho to bude pořád stejně.

Možná nám tu uniká jedna podstatná věc. Děti hlavně potřebují rodiče, kteří jsou v klidu. Jenže život s dítětem, hlavně s tím malým, je jízda, při které nikdy nevíte, co bude zítra. Jsme to my, dospělí, rodiče, kdo se upíná k ritálům, aby ten kolotoč získal aspoň na chvíli řád a smysl a my si mohli vydechnout.

Dítě se klidně ze dne na den rozhodne, že odpolední spánek už nepotřebuje, a je to většinou rodič, kdo panikaří, hledá rady na internetu a je rozhozený z toho, že najednou nemá svou poobědovou hodinku klidu. Anebo si dítě onemocní a nemůže do školky, jako to teď máme doma my, a člověk se musí vyrovnat s tím, že se mu změní zaběhnutý denní režim.

Rodičovství je prostě jedno velké zenové cvičení. Být teď a tady. Nebojovat s tím, co přichází, ale přijmout to a přizpůsobit se. Všechno to zní jako vyprázdněné fráze, ale nakonec to asi jinak nepůjde. 

O rodičích, dětech a opravdovém dospívání

Třicet něco je divný věk.

Když mi bylo přes dvacet, tak jsem se na třicítku těšila. Měla jsem představu, že ve třiceti má člověk jasno, ví, kam míří a vůbec už je tak nějak hotový. Pak mi najednou bylo třicet. A nic. Pořád stejná nejistá a nedospělá Danka. Třicet jedna, třicet dva, třicet tři... a furt nic. Momentálně vkládám naděje do čtyřicítky.

Přemýšlím, jak se zatím tyhle moje roky po třicítce vyvíjejí. A mám dojem, že jsou převážně ve znamení strachu. Bojím se o kluky, že se jim něco stane nebo že jim sama něco způsobím, něco zanedbám, o něčem špatně rozhodnu... Bojím se o svého muže, že se rozbije v autě někde na silnici. A pak taky se bojím o své rodiče.

Dostávají se do věku, kdy mají každou chvíli nějaké (zatím malé) zdravotní potíže. Do toho sem tam vyšetření, které má vyloučit nějakou ošklivou nemoc, samozřejmě jen preventivní, žádný strach, že jo. Navíc mají (nejen moji) rodiče tendenci způsobovat si různé nehody a pády. To všechno mi až bolestně připomíná, že i oni jsou jen obyčejní smrtelníci.

A pak je tu ta maličkost, že se občas chovají, s odpuštěním, jako kreténi. Což je pro mě docela nové zjištění.

Samozřejmě, každý si tím prošel v pubertě, ale to bylo jiné. Člověk bojoval spíš sám se sebou a když se k tomu rodiče připletli, tak to odnesli taky. Po dvacítce přišlo zklidnění vztahů, poznání, že rodiče měli dost často pravdu a že jsou to vlastně fajn lidi, se kterými se dá mluvit.

Teď po třicítce se čím dál tím častěji přistihnu, že je prostě nechápu. Nechápu jejich chování a reakce, jejich názory na život. Maličké chyby, nad kterými se dalo dřív mávnout rukou, se s věkem zhoršují. Snažím se, co můžu, koukat na to z jejich strany. Být empatická. Ctít otce svého a matku svou. Ale nakonec to stejně skončí katastrofou.

Možná to chodí ve vlnách a za dalších deset let se naše vztahy zase zklidní. A možná je to celé součást toho dospívání. Pochopit, že i rodiče jsou jenom lidi a lidi jsou holt občas kreténi, ale i tak je můžu mít ráda. A možná, možná, že když to pochopím a přijmu, tak mi jednou moje děti odpustí, až se budu jako kretén chovat já.