O rodičích, dětech a opravdovém dospívání

Třicet něco je divný věk.

Když mi bylo přes dvacet, tak jsem se na třicítku těšila. Měla jsem představu, že ve třiceti má člověk jasno, ví, kam míří a vůbec už je tak nějak hotový. Pak mi najednou bylo třicet. A nic. Pořád stejná nejistá a nedospělá Danka. Třicet jedna, třicet dva, třicet tři... a furt nic. Momentálně vkládám naděje do čtyřicítky.

Přemýšlím, jak se zatím tyhle moje roky po třicítce vyvíjejí. A mám dojem, že jsou převážně ve znamení strachu. Bojím se o kluky, že se jim něco stane nebo že jim sama něco způsobím, něco zanedbám, o něčem špatně rozhodnu... Bojím se o svého muže, že se rozbije v autě někde na silnici. A pak taky se bojím o své rodiče.

Dostávají se do věku, kdy mají každou chvíli nějaké (zatím malé) zdravotní potíže. Do toho sem tam vyšetření, které má vyloučit nějakou ošklivou nemoc, samozřejmě jen preventivní, žádný strach, že jo. Navíc mají (nejen moji) rodiče tendenci způsobovat si různé nehody a pády. To všechno mi až bolestně připomíná, že i oni jsou jen obyčejní smrtelníci.

A pak je tu ta maličkost, že se občas chovají, s odpuštěním, jako kreténi. Což je pro mě docela nové zjištění.

Samozřejmě, každý si tím prošel v pubertě, ale to bylo jiné. Člověk bojoval spíš sám se sebou a když se k tomu rodiče připletli, tak to odnesli taky. Po dvacítce přišlo zklidnění vztahů, poznání, že rodiče měli dost často pravdu a že jsou to vlastně fajn lidi, se kterými se dá mluvit.

Teď po třicítce se čím dál tím častěji přistihnu, že je prostě nechápu. Nechápu jejich chování a reakce, jejich názory na život. Maličké chyby, nad kterými se dalo dřív mávnout rukou, se s věkem zhoršují. Snažím se, co můžu, koukat na to z jejich strany. Být empatická. Ctít otce svého a matku svou. Ale nakonec to stejně skončí katastrofou.

Možná to chodí ve vlnách a za dalších deset let se naše vztahy zase zklidní. A možná je to celé součást toho dospívání. Pochopit, že i rodiče jsou jenom lidi a lidi jsou holt občas kreténi, ale i tak je můžu mít ráda. A možná, možná, že když to pochopím a přijmu, tak mi jednou moje děti odpustí, až se budu jako kretén chovat já.