To by mohlo být moje indiánské jméno. Aspoň pro tenhle týden (já vím, že je teprve pondělí ráno).
Už si pomalu zvykám, že jsem matka zmatkářka. Taková ta, co zapomíná dětem dát do školky čepici nebo rukavice, když je venku - 10. Její děti chodí v nepadnoucím oblečení, protože nějak nestíhá zaregistrovat, že vyrostli, a zařídit se podle toho. Zapomíná sešit do flétny, no vlastně i tu flétnu. A přijíždí si dítě vyzvednout, když tu flétnu (jako kroužek) zrovna má.
Nebo jako dneska ráno. Staršího nechávám doma, protože je marod (furt a furt, krucinál!). Sice se snažím chystat věci večer před školkou, ale stejně se ještě ráno musím párkrát vrátit, dnes např. pro ten krém, co už jim tam slibuju asi měsíc (no dobře, mezitím byly prázdniny). A pak taky hledám boby. Marně. Musím paní učitelce smutně oznámit, že jsme je nepřivezli, protože jsem je nenašla. No co, založit někde boby, to se stává běžně, ne?
A pak jedu do Náměště pro léky. Aby se to dítě konečně uzdravilo. Kupuju Stoptussin, ještě nějaké další věci, při odchodu od pokladny mi to samozřejmě všechno padá z ruky, ale asi na třetí pokus se mi podaří dát léky do tašky. Lékárnice: "Nerozbilo se to?" Já: "Nene, určitě ne."
Střih. Přicházím domů. "Podívej se, zlato, co jsem ti přivezla. Čajíček, sprej do nosa a... krucinál fagot, to snad není možný!" Lahvička od Stoptussinu je samozřejmě rozbitá a celý sirup (sirup!, proč jsem nevzala kapky?!) je vylitý do tašky. Peněženka, ve které mám úplně všechno (občanka, řidičák, všemožné jiné průkazky, platebky a výjiměčně i nějaké papírové peníze, uíííí), je celá obalená lepkavou tekutinou. Chce se mi brečet, ale kluk je z toho nějaký vykolejený, prej ať nejsem smutná, že mi koupí novou tašku. Tak jo, nějak se seberu. Nejvíc mě štve, že mu opět nemám co dát na ten zatracený kašel.
Já se fakt snažím, aby ten nový rok byl lepší, ale Vesmír nechce spolupracovat.nebo co. No nic, always look on the bright side of life. Třeba je to tak, že jsem si smůlu na tenhle týden vybrala už v pondělí ráno a teď bude až do něděle klid.
