Venku je posledních pár dní vedro k zalknutí. (Danko, nerouhej se, počkej na srpen!) Pája přichází ze školky a bere si na sebe oteplováky.
"Nebude ti v tom venku teplo?"
"Nebude," uklidňuje mě.
"Jsi si jistý?"
"Jo."
A opravdu, bez problémů v nich celý podvečer běhá po zahradě a je mu fajn. Dobrou termoregulaci má asi po tatínkovi.
Co se týče tvrdohlavosti, kterou trpí obě naše děti, u té se nějak nemůžeme shodnout. Já i muž trváme na tom, že to kluci zdědili po tom druhém. A nikdo z nás ne a ne ustoupit.
U Járova ADHD jsem si byla taky dlouho jistá, že to musí být z mužovy strany. Vždyť syn jeho bratra na to trpí taky, to nemůže být náhoda. Poslední dobou se ale trochu víc pozoruju. Jak se nemůžu na nic delší dobu soustředit. Jak si musím furt něco broukat nebo bubnovat prsty do desky stolu. A taky ty skryté, i když kontrolované (zatím) projevy OCD (hlasitost televize se musí nastavovat na násobky pěti, jinak to nějak není v pořádku). A najednou si tou dědičností z tátovy strany nejsem tak jistá.
Je ale dneska vůbec někdo normální? Možná, že nějakou psychickou poruchu by si při troše snahy mohl diagnostikovat každý (nebo aspoň každý druhý).
Přesně vím, které špatné vlastnosti jsem zdědila po svých rodičích. Na ty dobré mám tendenci zapomínat. Není to fér. Doufám, že kluci po mně jednou zdědí i něco dobrého. Po tatínkovi budou mít schopnost vydržet v parném létě v tričku a košili s úsměvem na rtech. Po mně by mohli mít... nevím... třeba touhu zakládat pořád nové a nové blogy.
