Děti na zahradě

Když jsme byli s bráchou malí, pamatuju si, jak jsme chtěli s našima pracovat na zahradě. Chtěli jsme si taky pěstovat zeleninu. Dostali jsme svůj kousek záhonku, zasadili semínka... a pak na všechno zapomněli a nechali náš mini záhonek zarůst plevelem.

Člověk je ale nepoučitelný a tak jsem dětem navrhla, jestli chtějí mít vlastní záhonek a něco si na něm zasadit. Prý joooo... Přestalo je to bavit už při tom sázení. No nic, třeba časem.

Ne že by ale o dění na zahradě neměli vůbec žádný zájem. Například se jim moc líbí zalívání. Obzvlášť Jára by zalíval od rána do večera. Nebo se aspoň čvachtal ve vodě. Tahle zábava je ovšem trochu nekompatibilní s jeho odporem k tomu mít na sobě cokoli i jen trošku mokrého. "Uiii, mám to mokré, sundat, sundat..."  No nic, aspoň bude otužilý.

Pavlík je zase fascinován veškerým půdním životem, takže rytí a okopávání je fakt sranda. "Mami, žížala! Jééé, malinká. Kde je další žížala? Ta je veliká! Jé, mami, kdo to je? Mami, mraveneček!" Všechno pěkně nahlas a s patřičným nadšením v hlase. Jen kdyby ty naše žížaly neměly odhadem tak pětadvacet centimetrů. A kdyby je nebral do ruky a div se s nima nemazlil. No nic, jsou to jen žižaly, říkám si. Snad nám sem nezabloudí žádná majka.

Je to tu teď prostě samé dobrodružství. Jen aby nám ta pohoda vydržela.

Jaro v zahradě

Hurá, hurá, je tu konečně jaro a já už zase vím, proč jsme se stěhovali. Zatímco v zimě kluci ven ani nepáchli, teď by tam byli pořád. Hrajou si s míčem, drandí na odrážedlech, prohlížíme si kytičky a broučky. Nejlepší způsob meditace? Věšení prádla na čerstvém vzduchu!

Pak je tu ovšem ještě jiná stránka jarní zahrady. Ta pracovní. Vždycky jsme přece s Péťou snili o tom, jak si vypěstujeme vlastní zeleninu. Naše konverzace běžně obsahovala věty jako: "A až budeme mít tu zahradu, musíme pěstovat červenou řepu (tuřín, chřest... doplňte dle vlastní fantazie)." 

Pravda je ovšem taková, že i když jsem vyrůstala v rodinném domku a naši zeleninu pěstovali, nikdy jsem k zahradničení neměla vřelý vztah a ničemu jsem se tedy nepřiučila. To maličko, co o pěstování zeleniny vím, jsem si přečetla na internetu. Viděli jste film Jean od Floretty? Tak já jsem Depardieu. Jen asi o něco méně sebevědomá, zatímco on byl přesvědčený o tom, že jeho vyčtené postupy musí fungovat, já se jen potichu modlím k zahradním božstvu, aby to nějak vyšlo.

Na podzim jsme zryli kus trávníku, že tam budou záhony. Teď zjara ale ne a ne se dostat k tomu tam opravdu něco zasadit. (Kuchyň, kuchyň, nachlazení, kuchyň.) Kolem už všichni zalévají, plejí a zálibně pozorují rašící výhonky. Jen já furt vykopávám z budoucího záhonu trávu, kameny a rezavé hřebíky (jak se tam sakra dostaly hřebíky??).

Jenže naší sousedi, na rozdíl od těch z výše zmíněného filmu, nejsou s prominutím svině. Anebo jsem možná vypadala opravdu zoufale. Zkrátka a dobře, včera odpoledne přišel soused (sympaťák s dredy), že už mě dlouho pozoruje, jak se s tím mořím, a jestli to nechci projet kultivátorem. Chtěla jsem (i když jsem do té chvíle ani netušila, že něco jako kultivátor existuje). Za cca půl hodinku jsem měla minipolíčko připravené k osetí. 

Dneska jsem tam tedy s velkou slávou zasázela cibulky (pomáhaly naše i sousedovic děti), semínka mrkve, ředkviček apod. Druhý soused mi půjčil konev a vodu, abych si to mohla zalít. A protože mě bohové milují (aspoň tenhle víkend teda), začalo asi hodinu po tom, co jsem s prací skončila, hezky drobně pršet.