Dneska by to šlo

Jednoho krásného dne už mi z toho všeho vážně hrábne.

V bytě u tchyně probíhá rekonstrukce. Jen taková maličká, nic velkého fakt, akorát jsou tam oškrábané omítky, vybourané rozvody, zbouraná zeď a tak. My zatím žijeme všichni svorně v té naší části společně se spoustou nerozbalených krabic.

Ještě ke všemu začínají dělníci pomalu prosakovat k nám. Včera vybourali skříňku v kuchyni, dneska odpady. Bojím se, co bude zítra.

A venku prší a prší. Kluci jsou nevyběhaní a to, že je tu kolem spousta věcí, na které nesmí sahat (Nech to na pokoji! Nepleť se tu! Tam nesmíš!), jim asi k dosažení psychické pohody nepomáhá. Tak dělám, co můžu.

Dneska třeba hrajeme na vlka a zajíce. Spočívá to v tom, že Jára pochoduje po pokoji, mlátí vší silou do tamburíny a řve: "Já se nebojím, já se nebojím!" Načež se na něj vrhnu já a zařvu: "Jen počkej, zajíci! Nu pagadi! " On s křikem utíká, já za ním, mezi tím pobíhá Pája a směje se svým pekelně pištivým smíchem, ze kterého slabším jedincům naskakují pupínky. Atmosféru podbarvuje rocková hudba z Google play.

Když o tom tak přemýšlím, sousedi z Brna asi musejí být rádi, že jsme se odstěhovali.

Pointa žádná, tohle je prostě reálná historka ze života.

(A aby bylo jasno, nestěžuju si, píšu to sem jen pro pobavení obecenstva.)

Ořechy. Ořechy? Ořechy!

Když jsme se nastěhovali a konečně si pořádně prohlédli celý pozemek, zajásala jsem. Hned za plotem roste ořešák,  a ne zrovna malý.

Miluju vlašské ořechy. Mandle, lískáče, pekany, to je všechno fajn, ale vlašáky jsou prostě srdcovka. Naši mají na zahradě dva obrovské ořešáky, takže o zásobu nejen na Vánoce nebylo nikdy nouze. Posledních pár let ale od mámy poslouchám pořád to samé. Že už ji to vážně nebaví sbírat a co pak s tím a že už ty stromy asi brzo porazí. Copak je to taková hrůza, říkám si. Posbírat pár ořechů...

Ty naše začaly padat minulý týden. Vzali jsme s dětmi kyblík a šli na to. Jára trochu trucoval (to on teď furt), ale Páju to vyloženě bavilo. Ukazovala jsem mu ořechy na zemi a on je nosil do kyblíku. Dokonce mi roztomile děkoval, když jsem mu nějaký podala přímo do ruky.

Pár jsme jich vyhodili, protože spadly předčasně (nebo je někdo urval přímo ze stromu,  ehm) a nešly ještě vyndat z té zelené slupky. Zbytek bylo tak asi dvacet ořechů. Co ta máma pořád má,  říkala jsem si, vždyť je to pohoda.

Tak to šlo tři dny. Pak zafoukalo. Tehdy jsme nasbírali plný kyblík. Následující den zapršelo a byly z toho dva kyblíky. Začaly se mi v hlavě ozývat dotěrné otázky. Bude to tak pokračovat? Poroste to lineárně nebo exponenciálně? A kdy to skončí?!

Navíc je to potřeba všechno vyloupat, sedíme nad tím s tchyní jak dvě veverky. Ruce mám celé černé a ten sajrajt nejde dolů ani solvinou. Maminko moje, říkám si, teď už ti rozumím.

Jenže pak se kouknu třeba na Pinterest a hned si vzpomenu, proč to všechno dělám. A tak sedím, loupu a myslím na Anglii... tedy na sladkosti.  

Ahoj, byte

V úterý jsme definitivně předali byt v Brně. Konec jedné kapitoly.

O víkendu jsem tam ještě byla uklízet. V sobotu s tchyní, v neděli sama. To jsem jela vlakem. Když jsem odjížděla z naší dědiny, bylo zima a pošmourno. V Brně mě přivítalo slunce, teplo, živo. Připadalo mi to v tu chvíli jako jasný znamení.

Všechno to bylo naposledy. Naposledy jsem jela jedničkou na tu "svou " zastávku a pak kolem Lužánek (ach, Lužánky, park mého srdce) k "našemu" domu. Ne že bych se s Brnem loučila úplně, určitě se tam čas od času objevím, ale už to nebude cesta domů.

Tak ahoj, byte. Díky za těch pět let, bydlelo se v tobě báječně. Vím, že kluci ti dávali zabrat, to víš, děti. Ale snažili jsme se škody co nejvíc omezit. Na rozloučenou jsem ti ještě umyla okna (i ta horní, přestože mám strach z výšek) a naleštila podlahy. Doufám, že noví nájemníci si tě budou taky cenit tak, jako my.

(A kdybyste si ho chtěli někdo po nás pronajmout, tak inzerát je k vidění na Srealitách.)