Ořechy. Ořechy? Ořechy!

Když jsme se nastěhovali a konečně si pořádně prohlédli celý pozemek, zajásala jsem. Hned za plotem roste ořešák,  a ne zrovna malý.

Miluju vlašské ořechy. Mandle, lískáče, pekany, to je všechno fajn, ale vlašáky jsou prostě srdcovka. Naši mají na zahradě dva obrovské ořešáky, takže o zásobu nejen na Vánoce nebylo nikdy nouze. Posledních pár let ale od mámy poslouchám pořád to samé. Že už ji to vážně nebaví sbírat a co pak s tím a že už ty stromy asi brzo porazí. Copak je to taková hrůza, říkám si. Posbírat pár ořechů...

Ty naše začaly padat minulý týden. Vzali jsme s dětmi kyblík a šli na to. Jára trochu trucoval (to on teď furt), ale Páju to vyloženě bavilo. Ukazovala jsem mu ořechy na zemi a on je nosil do kyblíku. Dokonce mi roztomile děkoval, když jsem mu nějaký podala přímo do ruky.

Pár jsme jich vyhodili, protože spadly předčasně (nebo je někdo urval přímo ze stromu,  ehm) a nešly ještě vyndat z té zelené slupky. Zbytek bylo tak asi dvacet ořechů. Co ta máma pořád má,  říkala jsem si, vždyť je to pohoda.

Tak to šlo tři dny. Pak zafoukalo. Tehdy jsme nasbírali plný kyblík. Následující den zapršelo a byly z toho dva kyblíky. Začaly se mi v hlavě ozývat dotěrné otázky. Bude to tak pokračovat? Poroste to lineárně nebo exponenciálně? A kdy to skončí?!

Navíc je to potřeba všechno vyloupat, sedíme nad tím s tchyní jak dvě veverky. Ruce mám celé černé a ten sajrajt nejde dolů ani solvinou. Maminko moje, říkám si, teď už ti rozumím.

Jenže pak se kouknu třeba na Pinterest a hned si vzpomenu, proč to všechno dělám. A tak sedím, loupu a myslím na Anglii... tedy na sladkosti.