Selhávání

Vlastně jsem na to už docela zvyklá. V plánování jsem byla vždycky dobrá. Kolik já už v životě vytvořila rozvrhů, tabulek, propracovaných plánů, jak to zvládnout (kdy to může být cokoli od přípravy k maturitě přes zdravý životní styl až po slavnostní víkendový oběd). Realizace ovšem pokulhává.

V uplynulém týdnu jsme tedy připravený rozvrh moc nedodržovali. Jednak jsem musela v pondělí a pak v pátek k doktorovi. Mezitím jsem různě panikařila z toho, že kluci kašlou a já ztratila hlas a že tedy určitě máme koronavirus. (Pracovníci hygienické stanice se mnou ovšem nesouhlasili.) Dodržování rozvrhu šlo stranou.

Jeden den se taky nesl ve znamení šití roušek. Ušila jsem celé dvě a na nějaké učení či jiný program pro děti už nezbyl čas. Do akce Česko šije roušky se tedy také nezapojím - nechápu, jak to ty ženy (pánové prominou, ale zatím jsem žádného šiče nezaznamenala) stíhají, mají můj hluboký obdiv.

A to nemluvím o své naivní představě, kolik věcí navíc máme šanci stihnout. Všechny ty terapeutické aktivity, co mám připravené pro J., ale nikdy se k nim nedostaneme, protože musí chodit do školy... no, tak na ty taky řada nedošla.

Na zem mě vrátila L., prý je to normální, že nic nestíhám, když mám malé mimino. No jo, něco na tom bude, ono to krmení, přebalování a poponášení sem a tam prostě zabírá čas.

Tohle všechno nepíšu, že si chci stěžovat. Naopak. Chci se dostat k tomu, že člověk se musí připravit i na to, že mu něco nepůjde. A že i tak se to dá přežít. Konec konců, alespoň pár příkladů z matiky jsme spočítali, navíc kluci stavěli z lega, šili (!), dělali Včelku. To není úplně špatná bilance. A od zítřka to prostě zkusíme znovu a lépe.

Jako válečný stav... ?

Život je někdy plný náhod a má smysl pro ironii. Anebo je to spíš schopnost lidské mysli? Vyhledává souvislosti a dává jim význam, abychom se nezbláznili z vědomí, že vše kolem nás je jen chaos.

Asi tak před dvěma týdny jsem dočetla Hrozny hněvu. Následně jsem s mužem řešila, že si vůbec neumím představit, jak bychom takovou krizovou situaci zvládli. A že si nejsem jistá, jestli bych obstála tak dobře, jako máma Joadová.

Uběhlo pár dní a mám možnost to zjistit. Ne, nechci naši situaci srovnávat s příběhem lidí, kteří přišli o domov a museli se vydat na cestu za prací přes celý kontinent. Jak ale dnes poznamenal D. (poté co mi vyjmenoval všechna fakta a statistiky, které o koronaviru existují - prý ho jejich znalost uklidňuje), pro naši generaci je současná situace tak nová a nepředstavitelná, že míra stresu se srovnává s válečným stavem. (Mám za to, že jde o trochu přehnané tvrzení, myslím, že kdyby nám na hlavu padaly bomby, tak bych byla vyděšená o dost víc.)

Pro mě byl právě uplynulý týden spíše ve znamení očekávání. Nebojím se (zatím?), spíš čekám, co bude. V úterý zavřeli školy (ovšem J. byl stejně doma, protože jsme měli jarní prázdniny), ve středu u muže v práci doporučili všem pracovat z domu, no a ve čtvrtek nám ve školce oznámili, že to taky balí, až do odvolání.

Od zítřka nám tedy naplno vypukne nový režim. Držím se doporučení rozumnějších, vytvořila jsem denní rozvrh a jsem odhodlána ho dodržovat. Jestli je před námi několik týdnů až měsíců v tomhle podivném režimu, nesmím dopustit, aby ho děcka proležela u televize a já probloumala.

Uvědomuju si, že jsme v nesmírně privilegované pozici. Muž má práci, která se dá v pohodě vykonávat z domu, já jsem na mateřské, navíc máme zahradu, takže nemusíme sedět zavření mezi čtyřmi stěnami. Nějak to tedy určitě zvládneme, teď jde jen o to jak.