Život je někdy plný náhod a má smysl pro ironii. Anebo je to spíš schopnost lidské mysli? Vyhledává souvislosti a dává jim význam, abychom se nezbláznili z vědomí, že vše kolem nás je jen chaos.
Asi tak před dvěma týdny jsem dočetla Hrozny hněvu. Následně jsem s mužem řešila, že si vůbec neumím představit, jak bychom takovou krizovou situaci zvládli. A že si nejsem jistá, jestli bych obstála tak dobře, jako máma Joadová.
Uběhlo pár dní a mám možnost to zjistit. Ne, nechci naši situaci srovnávat s příběhem lidí, kteří přišli o domov a museli se vydat na cestu za prací přes celý kontinent. Jak ale dnes poznamenal D. (poté co mi vyjmenoval všechna fakta a statistiky, které o koronaviru existují - prý ho jejich znalost uklidňuje), pro naši generaci je současná situace tak nová a nepředstavitelná, že míra stresu se srovnává s válečným stavem. (Mám za to, že jde o trochu přehnané tvrzení, myslím, že kdyby nám na hlavu padaly bomby, tak bych byla vyděšená o dost víc.)
Pro mě byl právě uplynulý týden spíše ve znamení očekávání. Nebojím se (zatím?), spíš čekám, co bude. V úterý zavřeli školy (ovšem J. byl stejně doma, protože jsme měli jarní prázdniny), ve středu u muže v práci doporučili všem pracovat z domu, no a ve čtvrtek nám ve školce oznámili, že to taky balí, až do odvolání.
Od zítřka nám tedy naplno vypukne nový režim. Držím se doporučení rozumnějších, vytvořila jsem denní rozvrh a jsem odhodlána ho dodržovat. Jestli je před námi několik týdnů až měsíců v tomhle podivném režimu, nesmím dopustit, aby ho děcka proležela u televize a já probloumala.
Uvědomuju si, že jsme v nesmírně privilegované pozici. Muž má práci, která se dá v pohodě vykonávat z domu, já jsem na mateřské, navíc máme zahradu, takže nemusíme sedět zavření mezi čtyřmi stěnami. Nějak to tedy určitě zvládneme, teď jde jen o to jak.
Žádné komentáře:
Okomentovat