Ani nevím, jak to vzniklo, ale u nás doma se všem sršňům říká Karel. (Teda ne doma, myslím tím u nás na zahradě, do domu se nám naštěstí zatím nenastěhovali.) Možná je za tím náš podivný smysl pro humor, možná také trochu doufáme, že když bude mít jméno, nebude už vypadat tak strašidelně.
Ano, ano, já vím, že sršni jsou vlastně milá neútočná zvířátka. Ale když vám Karel lítá kolem hlavy, aby si vás "očmuchal", pořád to není nic příjemného.
Loni jsme se s Karlem občas potkávali kolem kompostu nebo pod hrušní, když padaly hrušky. Pomalu a jistě jsem se učila nepanikařit. Prostě jsem se otočila a opatrně poodešla. Když náhodou lítal kolem mě, zavřela jsem oči, snažila se dýchat zhluboka a čekala, až ho přestanu zajímat.
Letos si Karel našel v našem plotě jeden prima sloupek, ze kterého si chodí (lítá) ukusovat dřevo na stavbu hnízda. Trochu nepříjemné je, že ten sloupek stojí v místě, kam chodím věšet prádlo. A to dřevo je asi fakt kvalitní, protože ho tam potkám opravdu pokaždé.
Tak si tak dneska zase věším a přitom přemýšlím, že je to asi všechno pravda, že sršni jsou v pohodě, vždyť si mě vůbec nevšímá, hledí si své práce, já taky své a tak to má být. Koukám na kočku, které je taky sršeň úplně volný, tak proč bych se vlastně měla bát já. A říkám si, jaký jsem ušla kus cesty (mentální) a jak se tady postupně smiřujeme s přírodou, a to i s tou méně příjemnou částí, která k tomu prostě taky patří. Jak jsem se vším v pohodě, skoro zenový mistr by ze mě mohl být...
A pak přiletěl Karel č. 2 a to už na mě bylo moc, tak jsem radši utekla.
Žádné komentáře:
Okomentovat