Průvodce líné matky - jak naučit dítě samostatnosti

Být líná matka v domácnosti, kde jsou ostatní ještě línější, je dost potíž. Musím tedy přiznat, že dnešní příhoda nevychází tak úplně z lenosti, jako spíš ze zapomnětlivosti.

Princip ovšem do líného rodičovství rozhodně spadá. Aby se dítě naučilo jednat samostatně, musí k tomu dostávat příležitosti. Jinými slovy, je potřeba, aby se občas octlo v průšvihu (nebo alespoň nepříjemné situaci) a muselo z něj samo vybruslit.

Dnes jsme asi po dvou měsících nesli do školy věci na tělocvik (mezitím měli totiž plavání). Vše jsem vyprala a nachystala, jen u náhradních ponožek jsem váhala, protože Jára je prostě nepoužívá. Ale zas pro jistotu, co kdyby náhodou, můžou se mu hodit... Nakonec jsem váhala tak dlouho, až jsem na ně zapomněla.

Vyšli jsme z domu a asi v půlce cesty se mě můj milý syn zeptal, jestli má v tělocviku náhradní ponožky. Ráno se totiž prošel mokrou trávou a právě zjistil, že se mu vlhkost dostala až do bot.

Shrnutí aktuální situace bylo:

- dítě má mokré ponožky
- dítě nesnáší na sobě cokoli mokrého
- není čas dojít zpět domů pro suché ponožky
- dítě je autista a má poruchu pozornosti, z toho vyplývá problém se složitějšími instrukcemi a neschopnost se soustředit, když je kolem více podnětů (třeba děti hrající si v šatně)
- dítě chce za každou cenu vcházet do školy samo, takže s ním ani nemůžu jít do šatny a pomoct mu to vyřešit

Takže zbývala jen jedna možnost. Nechat to na něm. Vysvětlila jsem mu, v jakém pořadí má udělat věci v šatně (uložit tělocvik, pověsit bundu, sundat ponožky a dát je někam sušit), několikrát jsem zdůraznila, že když je jenom zmuchlá a hodí do aktovky, tak mu neuschnou... a pak už to bylo na něm.

Jak to dopadlo, uvidím odpoledně. Osobně tipuju, že bude cvičit naboso, ale třeba překvapí. A když ne dneska, tak někdy v budoucnu. Při mojí zapomnětlivosti bude mít příležitostí ještě dost.

Přírodní úkaz

Co si tak pamatuju ze školy, existují látky hydrofilní a hydrofobní. Teoreticky by se to mělo vzájemně vylučovat, ale to neznáte našeho Járu.

Na jednu stranu na sobě nesnese ani kapičku vody (hydrofobní). Na druhou stranu, jestliže se na podlaze nějaká ta nenápadná, zapomenutá kapička vyskytuje, můžete si být jistí, že do ní dříve či později šlápne (hydrofilní).

Je to prostě náš milovaný přírodní úkaz.

Průvodce líné matky - jak uspořádat narozeninovou oslavu

Jára má dnes osm. Slaví to tak, že sedí pod peřinou u televize, já mu průběžně měřím teplotu a když ta překročí 39 stupňů, dostane Paralen. No a za pár hodin znovu.

Ale o tom psát nechci.

Nemoc ho naštěstí skolila až včera večer, předtím jsme ještě stihli uspořádat narozeninovou oslavu se spolužáky.

Narozeninové oslavy malých dětí jsou něco, s čím pořád v hlavě tak trochu bojuju. Říkám si, sakra, nás by v pěti či osmi letech nic takového ani nenapadlo. Narozeniny se slavily s rodinou. První oslavu s kamarády jsem měla až na střední a to už jsem si všechno samozřejmě zařídila sama.

Jenže jsem letos (vlastně už loni koncem roku) ve slabé chvilce slíbila Pájovi, že oslavu pro děti uspořádáme. A když měl jeden, musel mít i druhý, to by nebylo fér. Tak se stalo, že jsme letos úspěšně zvládli už dvě dětské oslavy.

Když jsem chystala tu první, hledala jsem si nějaké informace na internetu (jak jinak, že). Dočetla jsem se, že aby byla oslava úspěšná, je potřeba pozvat hodně dětí, vymyslet téma a hlavně program. (Aby se tam nedej bože někdo nenudil.) Ḿusí se vymyslet hry, dávat dětem průběžně odměny (asi kdyby jim ty hry nepřipadaly samy od sebe dost zábavné). Odměny se dokonce doporučovaly i na konci. (Jojo, taky na konci každé akce s kamarády očekávám šek nebo alespoň láhev vína za to, že jsem se uráčila přijít.)

Nic ve zlém, pokud to někoho baví, ale já na tyhle věci nejsem. Navíc mám podivný pocit, když se někdo snaží dětem vymýšlet zábavu - rozumíte, dětem, těm úžasně kreativním a navíc naprosto nenáročným jedincům.

Dovolila bych si tedy nabídnout svůj alternativní návod, jak uspořádat úspěšnou dětskou oslavu.

1) Pozvěte jen pár dětí - tolik, aby dohromady zvládly vytvořit jednu bandu a přitom vám nezbourali dům. My jsme pokaždé pozvali 6 dětí. Je třeba počítat s tím, že někdo nedorazí, nakonec jsme měli na první oslavě 3 děti a na druhé 4 (+ 2 naše). Ideální počet.

2) Výzdoba, téma - v zimě jsme se ještě snažili a věšeli barevné řetězy z krepáku, dokonce jsem zakoupila tematické kloboučky a papírové talíře. Dětem se to opravdu líbilo - asi tak 5 minut. Takže tentokrát jsem pověsila pár balonků a konec. Nikdo si nestěžoval.

3) Program - nechte je dělat, co chtějí. Samozřejmě s nějakými hranicemi, ale ty by měly být opravdu minimální, jen aby se nikdo nezranil a aby nedošlo k nějakým velkým škodám. (S malými škodami a nečistotami prostě počítejte.) Děcka se totiž zabaví sama. Maximálně vyštrachejte nějaké běžné dětské potřeby (jako bublifuk nebo plastelínu) a nechte je, ať si poradí.

U nás to včera probíhalo tak, že nejprve se hrálo na honěnou (běhání po schodech - super zábava), pak se foukaly bubliny ("U vás se můžou foukat bubliny vevnitř?! To je super!"). Pak se šlo ven (jejich nápad), kde se děcka proběhla po zahradě, kdo chtěl, pohoupal se na pneumatice, kdo chtěl, podíval se na půdu (plnou harampádí a pavučin). Pak byl dort. Pak našli kuš, sami si nakreslili terč, sami si našli klacek, co se dal použít jako šíp. Soutěžilo se ve střílení, což si organizovali sami, já jen dohlížela, aby nikdo nepřišel k úrazu. Koho to přestalo bavit, šel si házet frisbee, co našli zapomenuté na trávě. Pak šli domů, snědli pár lívanců, opět hráli na honěnou a taky na schovku, praskli pár balonků, no a pak už byl pomalu čas jít domů.

Můj úkol v tom všem byl jen být poblíž, abych mohla zasáhnout, kdyby dělali nějakou úplnou blbost. Jo a taky si občas s někým popovídat, protože děti si s dospělými povídají dost ochotně, když je ten dospělý poslouchá.

Jára byl spokojený, děti také odcházely s tím, že se jim u nás líbilo. Nebojte se tedy dětských oslav, s mým návodem to jistě zvládne každý.