Jára má dnes osm. Slaví to tak, že sedí pod peřinou u televize, já mu průběžně měřím teplotu a když ta překročí 39 stupňů, dostane Paralen. No a za pár hodin znovu.
Ale o tom psát nechci.
Nemoc ho naštěstí skolila až včera večer, předtím jsme ještě stihli uspořádat narozeninovou oslavu se spolužáky.
Narozeninové oslavy malých dětí jsou něco, s čím pořád v hlavě tak trochu bojuju. Říkám si, sakra, nás by v pěti či osmi letech nic takového ani nenapadlo. Narozeniny se slavily s rodinou. První oslavu s kamarády jsem měla až na střední a to už jsem si všechno samozřejmě zařídila sama.
Jenže jsem letos (vlastně už loni koncem roku) ve slabé chvilce slíbila Pájovi, že oslavu pro děti uspořádáme. A když měl jeden, musel mít i druhý, to by nebylo fér. Tak se stalo, že jsme letos úspěšně zvládli už dvě dětské oslavy.
Když jsem chystala tu první, hledala jsem si nějaké informace na internetu (jak jinak, že). Dočetla jsem se, že aby byla oslava úspěšná, je potřeba pozvat hodně dětí, vymyslet téma a hlavně program. (Aby se tam nedej bože někdo nenudil.) Ḿusí se vymyslet hry, dávat dětem průběžně odměny (asi kdyby jim ty hry nepřipadaly samy od sebe dost zábavné). Odměny se dokonce doporučovaly i na konci. (Jojo, taky na konci každé akce s kamarády očekávám šek nebo alespoň láhev vína za to, že jsem se uráčila přijít.)
Nic ve zlém, pokud to někoho baví, ale já na tyhle věci nejsem. Navíc mám podivný pocit, když se někdo snaží dětem vymýšlet zábavu - rozumíte, dětem, těm úžasně kreativním a navíc naprosto nenáročným jedincům.
Dovolila bych si tedy nabídnout svůj alternativní návod, jak uspořádat úspěšnou dětskou oslavu.
1) Pozvěte jen pár dětí - tolik, aby dohromady zvládly vytvořit jednu bandu a přitom vám nezbourali dům. My jsme pokaždé pozvali 6 dětí. Je třeba počítat s tím, že někdo nedorazí, nakonec jsme měli na první oslavě 3 děti a na druhé 4 (+ 2 naše). Ideální počet.
2) Výzdoba, téma - v zimě jsme se ještě snažili a věšeli barevné řetězy z krepáku, dokonce jsem zakoupila tematické kloboučky a papírové talíře. Dětem se to opravdu líbilo - asi tak 5 minut. Takže tentokrát jsem pověsila pár balonků a konec. Nikdo si nestěžoval.
3) Program - nechte je dělat, co chtějí. Samozřejmě s nějakými hranicemi, ale ty by měly být opravdu minimální, jen aby se nikdo nezranil a aby nedošlo k nějakým velkým škodám. (S malými škodami a nečistotami prostě počítejte.) Děcka se totiž zabaví sama. Maximálně vyštrachejte nějaké běžné dětské potřeby (jako bublifuk nebo plastelínu) a nechte je, ať si poradí.
U nás to včera probíhalo tak, že nejprve se hrálo na honěnou (běhání po schodech - super zábava), pak se foukaly bubliny ("U vás se můžou foukat bubliny vevnitř?! To je super!"). Pak se šlo ven (jejich nápad), kde se děcka proběhla po zahradě, kdo chtěl, pohoupal se na pneumatice, kdo chtěl, podíval se na půdu (plnou harampádí a pavučin). Pak byl dort. Pak našli kuš, sami si nakreslili terč, sami si našli klacek, co se dal použít jako šíp. Soutěžilo se ve střílení, což si organizovali sami, já jen dohlížela, aby nikdo nepřišel k úrazu. Koho to přestalo bavit, šel si házet frisbee, co našli zapomenuté na trávě. Pak šli domů, snědli pár lívanců, opět hráli na honěnou a taky na schovku, praskli pár balonků, no a pak už byl pomalu čas jít domů.
Můj úkol v tom všem byl jen být poblíž, abych mohla zasáhnout, kdyby dělali nějakou úplnou blbost. Jo a taky si občas s někým popovídat, protože děti si s dospělými povídají dost ochotně, když je ten dospělý poslouchá.
Jára byl spokojený, děti také odcházely s tím, že se jim u nás líbilo. Nebojte se tedy dětských oslav, s mým návodem to jistě zvládne každý.
Žádné komentáře:
Okomentovat