Vlastně jsem na to už docela zvyklá. V plánování jsem byla vždycky dobrá. Kolik já už v životě vytvořila rozvrhů, tabulek, propracovaných plánů, jak to zvládnout (kdy to může být cokoli od přípravy k maturitě přes zdravý životní styl až po slavnostní víkendový oběd). Realizace ovšem pokulhává.
V uplynulém týdnu jsme tedy připravený rozvrh moc nedodržovali. Jednak jsem musela v pondělí a pak v pátek k doktorovi. Mezitím jsem různě panikařila z toho, že kluci kašlou a já ztratila hlas a že tedy určitě máme koronavirus. (Pracovníci hygienické stanice se mnou ovšem nesouhlasili.) Dodržování rozvrhu šlo stranou.
Jeden den se taky nesl ve znamení šití roušek. Ušila jsem celé dvě a na nějaké učení či jiný program pro děti už nezbyl čas. Do akce Česko šije roušky se tedy také nezapojím - nechápu, jak to ty ženy (pánové prominou, ale zatím jsem žádného šiče nezaznamenala) stíhají, mají můj hluboký obdiv.
A to nemluvím o své naivní představě, kolik věcí navíc máme šanci stihnout. Všechny ty terapeutické aktivity, co mám připravené pro J., ale nikdy se k nim nedostaneme, protože musí chodit do školy... no, tak na ty taky řada nedošla.
Na zem mě vrátila L., prý je to normální, že nic nestíhám, když mám malé mimino. No jo, něco na tom bude, ono to krmení, přebalování a poponášení sem a tam prostě zabírá čas.
Tohle všechno nepíšu, že si chci stěžovat. Naopak. Chci se dostat k tomu, že člověk se musí připravit i na to, že mu něco nepůjde. A že i tak se to dá přežít. Konec konců, alespoň pár příkladů z matiky jsme spočítali, navíc kluci stavěli z lega, šili (!), dělali Včelku. To není úplně špatná bilance. A od zítřka to prostě zkusíme znovu a lépe.
Žádné komentáře:
Okomentovat