Pak je tu ovšem ještě jiná stránka jarní zahrady. Ta pracovní. Vždycky jsme přece s Péťou snili o tom, jak si vypěstujeme vlastní zeleninu. Naše konverzace běžně obsahovala věty jako: "A až budeme mít tu zahradu, musíme pěstovat červenou řepu (tuřín, chřest... doplňte dle vlastní fantazie)."
Pravda je ovšem taková, že i když jsem vyrůstala v rodinném domku a naši zeleninu pěstovali, nikdy jsem k zahradničení neměla vřelý vztah a ničemu jsem se tedy nepřiučila. To maličko, co o pěstování zeleniny vím, jsem si přečetla na internetu. Viděli jste film Jean od Floretty? Tak já jsem Depardieu. Jen asi o něco méně sebevědomá, zatímco on byl přesvědčený o tom, že jeho vyčtené postupy musí fungovat, já se jen potichu modlím k zahradním božstvu, aby to nějak vyšlo.
Na podzim jsme zryli kus trávníku, že tam budou záhony. Teď zjara ale ne a ne se dostat k tomu tam opravdu něco zasadit. (Kuchyň, kuchyň, nachlazení, kuchyň.) Kolem už všichni zalévají, plejí a zálibně pozorují rašící výhonky. Jen já furt vykopávám z budoucího záhonu trávu, kameny a rezavé hřebíky (jak se tam sakra dostaly hřebíky??).
Jenže naší sousedi, na rozdíl od těch z výše zmíněného filmu, nejsou s prominutím svině. Anebo jsem možná vypadala opravdu zoufale. Zkrátka a dobře, včera odpoledne přišel soused (sympaťák s dredy), že už mě dlouho pozoruje, jak se s tím mořím, a jestli to nechci projet kultivátorem. Chtěla jsem (i když jsem do té chvíle ani netušila, že něco jako kultivátor existuje). Za cca půl hodinku jsem měla minipolíčko připravené k osetí.
Dneska jsem tam tedy s velkou slávou zasázela cibulky (pomáhaly naše i sousedovic děti), semínka mrkve, ředkviček apod. Druhý soused mi půjčil konev a vodu, abych si to mohla zalít. A protože mě bohové milují (aspoň tenhle víkend teda), začalo asi hodinu po tom, co jsem s prací skončila, hezky drobně pršet.
Žádné komentáře:
Okomentovat