Tak máme za sebou Velikonoce. Taky si představujete, jak to na venkově musí být krásné a barevné? Jak ty tradice najednou dávají smysl a člověk má z těchhle oslav jara upřímnou radost?
Já teda jo, přesně takhle jsem si to malovala. Jak kluci půjdou s tátou na vrbové proutí a upletou si vlastní pomlázku. Jak se hecnu a vyrobím nějaké kraslice, přestože jsem odjakživa levá na všechno, co se týká výtvarky. Jak si pochutnáme na tradičních pokrmech. Prostě idyla.
Týden před Velikonocemi přitáhl Péťa domů nějakou virózu. Nebylo mu dobře a naznačoval, že jestli to tak bude i během svátků, tak se na nějaké koledování s klukama může vykašlat. Pořád jsem ale doufala, že to ještě nějak dopadne. Bylo to napínavé, uzdraví se nebo ne? ... Nakonec to rozsekli kluci, kteří si o víkendu pořídili dokonce horečku, takže bylo jasné, že koledování padá.
Co se týče kraslic, nějak jsem pořád neměla čas na to myslet, natož pořídit nějaký materiál a opravdu něco tvořit. Z nouze jsem v sobotu koupila barvu a obtisky na vajíčka, aspoň pár jich namalujeme, říkám si. Abych to zkrátila - nenamalovali jsme. Nebyl na to čas ani chuť.
No a co se týče jídla, tak mazanec se tchyni srazil, což se jí snad ještě nikdy nestalo. Jehněčí se taky nepovedlo. Tak aspoň ten beránek z bábovkového těsta vyšel.
Začínám se smiřovat s tím, že ten první rok tady bude takový nanečisto. Aspoň doufám, že jenom ten první rok.
(Omlouvám se, že si furt stěžuju. Přebrala jsem štafetu po P. a klucích. Teď tady chrchlám a smrkám a vůbec nemám dobrou náladu. Až mi bude líp, tak určitě napíšu něco pozitivního. Vždyť je jaro.)
Žádné komentáře:
Okomentovat